Jdi na obsah Jdi na menu
 


HAWAII 70.3 2014

2. 7. 2014

Ironman 70.3  HAWAII 2014 – teda půlironman

 

Jak se říká s odstupem – teď už s více než měsíčním.

Tak jaký že to vcelku bylo? Především podařená exotičtější dovolená, ovšem v rámci turisticky exponovaných míst, takže žádná divočina. Asi už se nechci pouštět do anabází, kdy osamocený poutník jde 14 dní  deštným pralesem z Barmy do Laosu, jak mi jeden kamarád před lety líčil, či po vlastní ose doputovat na soutok Amazonky a Ria Negra. Vedle rizik přírodních, že si člověk doveze nějakou tu v lepším případě jen malárii, je největším nebezpečím – člověk. Místních pobudů je v rozličných koutech povícero a když tě přímo někdo neťafne, tak aspoň okrade, statisticky se šance na problém zvětšují, jak se zvětšuje vzdálenost místa od „kulturní“ civilizace – i když víme, že na Václaváku v Praze je také méně bezpečno než v Kročehlavech - a to i těch starejch. Ale náhoda je blbec kultura nekultura a jak jsem si v poslední době oblíbil říkat: člověk musí mít zkrátka štěstí – a nenasedat na Titanic.Takže sice jsme byli na druhém konci světa, ale v prostředí turisticky „pohlídaném“.

Motivem výpravy byl poloviční Ironman a to právě v kolébce tohoto sportu. Úplně přesně řečeno se první Ironmanské souboje udály na Oahu (ostrov kde je Honolulu s Pearl Harborem a kde jsem si v 2011 vyzkoušel prostředí a podnebí na maratonu – což už přede mnou okusilo vícero těch „co spolu běháme“: v první várce, o které vím, byli Láda Tlustý a Pepík Hlusička a na své již dnes bohužel nutno říci, že poslední maratonské štaci, Ivo Domanský, no a skoro nedávno byli v Honolulu na maratonu prezident MK Franta Tůma s čestným prezidentem Rudlou Kusebouchem, které hlídal, coby běhající doktor, Honza Flídr). Ale Ironman jako mistrovství světa zakotvilo již po řadu let v Koně na Big Islandu, kteréžto místo se stalo  neotřesitelnou a kultovní záležitostí. Něco jako Wimbledon či Tour de France – to je taky nepřenositelný jinam. Tady jsme se také – v Koně -  s Gábinou ubytovali a kromě jedné noci před závodem, kdy jsme se posunuli blíže startu té naší půlky, jsme celou dobu strávili zde. Není to tak dávno, co jsem s triatlonem začal koketovat (teda znovukoketovat, po asi 20 letech, kdy jsem „tenkrát“ několik těch půlek jel – evokuje mi to slogan Krušovic: chutná jako tenkrát – což i časově asi tak oboje odpovídá) a taky není tak dávno, co jsme s Gábinou přečetli v rámci té „sportovní literatury“ také osudy dvou ještě „před chvílí“ současných triatlonových legend, australana Chrise McCormaca, zvaného Macca a angličanky Chrisie Wellington. To když čtete například u Macca (popis jeho vítězného závodu v roce 2010): „ Moje skupina zamířila do Kawaihae, tam zahnula a stoupala do Hawi…pochopil jsem sice, že budou stupňovat tempo, na druhé straně jsem měl stále čas je začít stíhat u Parkerova ranče, v silném bočním větru směrem k obrátce na trati cyklistické části…, a tak jsme dřeli až k obrátce v Hawi…“) No není to romantika – to je pro mě obdobný, jako se dojímat u filmů s Popelkou nebo třeba Monte Christem. Takže když jsem tak jednou s pohledem na své datum narození rozmýšlel, co s načatým večerem, řekl jsem si, že kvalifikovat se na dlouhej do Kony je utopie, ale ta půlka že je jen na přihlášení a „je to tam“. Pro dokreslení a upřesnění: celej, tedy klasickej, Ironman se plave v Koně, odkud se jede po pobřeží do 90 kilometrů vzdáleného Hawi, tady je ta otočka a zase to samé zpět, no a maraton se běží ze stejného depa v Koně zase do místa startu – doběh po Alii Drive (další legendární pojem). Půlka se startuje z pobřeží zhruba v půlce cesty z Kony do Hawi, tedy kolem 45 kilometru od Kony, kde jsou jen hotelové resorty v místech, kde je mezi lávovými poli kousek písečné pláže. Navíc depo kola po plavání je asi 5 kilometrů jinde než druhé depo po kole před během, což situaci trochu logisticky komplikuje – musíte se dostat na start a pak po závodě zase k autu. Ale to pro tuto chvíli není podstatné. V každém případě je trasa cyklistiky na půlce stejná jako u velkýho Ironmana – jen že jde o tu půlku kolem otočky.

 

Ale k vlastnímu závodu: Jako neplavec, na rozdíl od Gábiny, která vyrostla v bazénu, jsem z plavání měl respekt i když jsem si na Kanárech ty dva kilometry uplavat zkusil a šlo to. V bazénu dávám i tři, ale to je furt ten odraz od stěny…nakonec mě plavání příjemně překvapilo, hlavně tím, že jsem byl celou dobu v pohodě, ani na chvilku jsem se netavil a nemusel vydýchávat, pravidelným tempem, na které stačím, jsem to dal a to navíc v čase, co loňskýho Čechmana (stejný distance), kterej byl ovšem na rozdíl od Hawaie v neoprenu, což mě hodně pomáhá. Na Hawaii i velkej Ironman je zásadně bez neoprenu – no zkrátka teplá voda, že.

Kolo dobrý tak prvních dvacet třicet kilometrů, to jsem docela předjížděl, protože přeci jen ten plaveckej výkon v rámci ostatních byl pod průměrem a nohy mám lepší (než ruce či polohu ve vodě nebo co mě to brzdí…)…ale pak právě ty nohy jakoby nějak odcházely a odcházely…jednoznačně to říci nejde proč, ale půjde o kombinaci zátěže z plavání a tempa kola s tím, že dalším vlivem, a myslím že dost významným, bude jiná geometrie rámu kola, než na jaký jsem zvyklý. Pravda je, že sice pravidelně plavu, ale přechody mezi plaváním a kolem netrénuju – loni trošku jo, ale to jde až v létě a nejlíp při těch menších závodech, který jsou jako že tím nejlepším tréninkem…no a kolo jsme si pronajali až na místě…sice kvalitní, Gábina zůstala rozumně u silničky, ale já jak jinak, než že si zkusím ten triatlonovej „časovkářskej speciál“, doma jinak jezdím taky jen silničku, sice s hrazdou, ale rám je ne tak „kolmej“. Nějakou tu časovku v tempu jsem si sice odzkoušel (ale na silničce a ne na speciálu) , no samozřejmě ne na 90 kilometrů – když jedu občas to „kilo“, tak v tempu přeci jen jaksi kolísavém. Takže myslím, že je třeba nejen natrénovat objemy, ale i kolo častěji hned po plavání – byl jsem trochu ztuhlejší…no a taky nějakej ten protivítr jak píše Macca před obrátkou do Hawi – ale vo tom to je. Takže na běh jsem nastupoval a stehna nebyla úplně v pohodě, na první dva kilometry jsem potřeboval asi 15 minut nejen díky opatrnému rozklusávání, ale taky jsem párkrát zastavil a nohy krátce promasíroval a protřepával, pak se to jakš takž rozběhlo, ale ne tak, jak jsem zvyklej, do toho těch 90 kilometrů předtím… a zrovna jako na potvoru ten den obloha jak vymetená, takže pražilo a pražilo. Občerstvovačky byly téměř po každý míli, půlmaratón jich má 13,1 a tedy jich bylo deset,  možná i víc…no a tak jsem se v klidu občerstvoval, sypal si ledové kostky za dres i pod čepičku, občas se zastavil a promasíroval – no křečím jsem utekl, respektive doběhl dřív, než ony mě.

Gábina zaplavala 8 minut rychleji mne (takto formulovat je radost), no kolo má obecně slabý a pokud víc nenajede, tak to lepší nebude, ale v závěrečném půlmaratonu mi nadělila pětadvacet minut, takže se mi přiblížila na minut dvacet. Jinak ty naše časy jsou z pohledu ambic strašný a lze jen říci, že toho půlironmana na Hawaii máme, nic víc. Doufám, že mi zdraví dovolí natrénovat (a prodat to) na čas ideálně tak o hodinu a půl kratší, no nebo aspoň o hodinu. Ale jinak zážitek fajn, šlapu si to po trase Kony a říkám si s uspokojením, tak teď máknu na tu otočku do Hawi…jak říkám: romantika.    

 Miloš