Rozběhnuto

Pražský půlmaratón trochu jinak

V posledních březnových dnech jsem náhodou narazil na stránkách Maratonklubu na svůj starý článek z roku 2009. Tehdy jeden z maratónců zastavil a pohladil své děti stojící u trati. Teď už můžu přiznat, že tenhle zážitek jsem mu tehdy trochu záviděl. Ale rok se sešel s rokem, pětiletka s pětiletkou a dnes jsem na tom podobně. Vyhrávám medaile pro kluky, ale protože máme dvojčata, musela letos Markéta běžet se mnou, aby měl Vojta i Péťa svou ,,placku“. A tak popíšu závod zase trochu jiným úhlem pohledu. Pokud by mi článek nevzali na běžeckých stránkách, mohu to alespoň zkusit publikovat na webu maminkam.cz. J

První překvapení mi připravil mail v týdnu před závodem. Dověděl jsem se z něj, že se startuje oproti všem předchozím ročníkům už o dvě hodiny dříve, tedy v 10 hodin. Nakonec jsem byl ale rád, budu dříve v cíli a mohu se postarat o kluky. Vstávali jsme tedy už za ranního kuropění. Rychle jsme nakrmili a oblékli Vojtu a Péťu a už jsem prorážel koly našeho dvojkočáru ranní jinovatku. Zličíňákem v 6:40 jsme odjeli na letiště. Cestou přistoupil Markétin kamarád Tomáš, kterému musíme moc poděkovat za hlídání. Před půl osmou jsme byli na letišti, na Terminálu 3 jsem koupil lístky na MHD pro Tomáše (děti jedou zdarma a my s Markétou ,,na číslo“ taky) a autobusem 119 jsme se svezli na Veleslavín. Zde čekala první nástraha – zda bude v provozu výtah pro kočárky. Ale vše bylo v pohodě. V metru jsme se pak dali do řeči s dívkou, kterou bych podle oblečení tipoval na běžkyni. Nakonec se ukázalo, že to byla jedna z dobrovolných pořadatelek. Říkala, že v této roli nevynechala ani jeden ročník. To mi ale bylo vzhledem k jejímu mládí divné. Nakonec jsme se domluvili – od doby své první účasti nevynechala ještě ani jednou, ale v době, kdy já běžel v Praze svůj první maratón, byla ještě na houbách. J

Vzhledem k tomu, že náš dvojkočár má šířku 88 cm a eskalátory v metru jsou užší, jsme jeli až na Můstek, kde podle plánků měl být výtah pro kočárky. Taky že byl, ale zrovna se zasekl. Takže jsme rvali kočárek po kamenném schodišti. Po několika patrech jsme viděli, že se výtah už rozjel a vystupovali z něj lidi. Tak jsem tam naběhl, že se vyvezeme o to zbývající patro nahoru. Ale ukázalo se, že nahoru už to nejde, že se musí přestoupit na jiný výtah. Nakonec se vše podařilo a po pár minutách jsme stanuli na Václavském náměstí. Bylo chladno, ale vzduch se díky slunci rychle prohříval. Ujal jsem se role zkušeného průvodce a bez problémů jsem dovedl svůj tým z Václavského náměstí na ,,Staromák“. Vždyť se v Praze vyznám. J Ale ne moc. Měli jsme v 9 hodin focení do firemního časopisu u Mánesova mostu. Prošli jsme tedy k Pařížské ulici – to je cílová rovinka Pražského maratónu. A já věděl, že musím napravo od ní, že je to blíž. Za pár minut jsme bloudili v uličkách, pak snášeli kočár po dalším schodišti a málem nás sežral pes, kterého zrovna někdo venčil. To už jsem vyšiloval kvůli tomu focení, protože vyjít v časopise na křídovém papíře byl vždycky můj sen. J Nakonec se všechno zvládlo a u Mánesova mostu jsme byli včas. Udělali jsme si ještě foto před startem a pak už jsme kluky nechali Tomášovi a šli každý dle výkonnosti do svého sektoru. Markéta to jistila ze zadních pozic a já šel trochu pokecat s kamarády Keňany. J

Letos se poprvé běželo bez štafet, které ještě loni byly součástí hlavního závodu. Musím říci, že toto rozhodnutí pořadatelů vítám. Štafety 4x5 km se běží ve Stromovce asi 14 dnů po půlmaratónu. A díky tomu ubylo několik set většinou pomalejších běžců, kteří zvětšovali tlačenici na startu závodu. Zazněla vzrušená slova startéra, pak ,,bušení srdce“ z ampliónů, výstřel a za zvuků Smetanovy Vltavy se k blankytné obloze vznesly modrobílé balónky.  Asi na počest Kladeňáků na startu. Startovní čáru protínám v čase 1:05 po výstřelu. A než se Vltava, která stále zní všude kolem, vlije do Labe, mám za sebou první stovky metrů regulérní trati. Mám na sobě startovní číslo 1397 a i zde musím pochválit pořadatele – čísla byla přidělena skutečně podle výkonnosti. V cíli jsem byl celkově na 1310. místě, což skoro souhlasí. Já tohle považuji za důležité, protože i já si dávám nějaký cíl a pokud budu mít některý ze zadních sektorů, musím pak nahánět ztrátu na startu. Oficiální atletický čas se počítá od výstřelu, i když díky čipům lze použít orientačně i reálný čas od samotného proběhnutí startem. Což je zajímavé třeba pro Markétu, která startem probíhá po osmi minutách. To jsou prostě velké městské maratóny, je to tak všude ve světě.

Běží se velmi dobře – a tenhle pocit měl snad každý, s kým jsem pár dnů po závodě mluvil. Kdybych si měl vymyslet optimální počasí, bylo by přesně takové, jako tuhle první dubnovou sobotu. Už pár metrů po startu slyším dívčí volání ,,Ahoj, Hope!“ Otočím se, ale nestihl jsem zaregistrovat, kdo to byl. I v dalších kilometrech pokračuje fandění podél celé trasy závodu. A taky si vychutnáváme živé kapely i hudbu diskžokejů. Běží se mi v krátkém a dlouhém triku a trenýrkách dobře, není mi zima, ale ani vedro, takže občerstvovací stanice jenom probíhám. Přesto běžím po pár kilometrech namol. Tedy přesně napsáno na MOL – probíháme totiž kolem této čerpací stanice.

Kilometry ubíhají, na 15. kilometru běžíme kolem mažoretek, pak přes most. Zaregistruji plyšového slona a o chvíli později mě někdo zlehka plácne po zádech. ,,Zdravím Kladno, ahoj!“ ,,Ahoj, odpovídám, i když ho nepoznávám. Až po další větě jsem v obraze. ,,Tak zase v září!“ A už jsem doma. Běžím totiž v modrém trikotu Maratonklubu Kladno. A je vidět, že kladenský maratón má opravdu dobrý zvuk. Tentokrát jsem tedy díky oddílovému příslušenství slíznul smetanu i přesto, že se na jeho pořádání nepodílím.

Ale to už se blížíme k závěru. A daří se mi držet stabilní tempo. Když teď koukám na diplom, pětikilometrové úseky mi vychází 22:59 – 23:00 – 23:20 – 23:24. Ten první úsek je po odečtení výše uvedeného zdržení na startu. Nakonec mi v cíli naměřili oficiální čas od výstřelu 1:38:53, takže oproti loňsku jsem se zlepšil. Je vidět, že mám v sobě skrytý potenciál. J Jako vždy si vybírám nejkrásnější hostesku a jdu si pro medaili. Termoizolační folii jsem si nikdy nebral, ale letos dělám výjimku. Myslím už totiž na naše kluky – a musím říci, že z žádné hračky snad nebyli tak nadšení. Blyštivá fólie, která tak krásně chrastí, dá se muchlat a na okrajích i cucat, je doma zaměstnala na řadu minut. Ale to předbíhám. Teď v první chvíli volám Tomášovi – je to v pořádku, kluci jsou v pohodě. Jen maminka se nám asi někde zaběhla – dvě hodiny, dvě hodiny deset a nic. A hele, už je tady. Unavená, ale šťastná. I ona si závod chválí, běželo se jí dobře. Na 15. kilometru si plácla s mažoretkami, na 17. kilometru pohladila po chobotu plyšového slona (to není fata morgána, já tam tenhle kostým taky zaregistroval). Ale pak se jí zatočila hlava a… ,,Někdo mě tam zachytil, jinak bych asi upadla. Vzali mě k okraji a dali mi napít. Pak jsme se tam chvíli mátořila,“ vyprávěla v cíli. Po zmátoření se ale zase rozběhla a dokončila závod v oficiálním čase 2:20:31 – reálný čas ovšem 2:12:25. Na to, že díky dvojčatům a běhajícímu manželovi je ten čas na trénink přece jen poněkud omezený, je to krásný výkon.

Jsme tedy v cíli, děkujeme Tomášovi za hlídání, zdravíme kluky a jedeme pryč od toho mumraje. Na Zličíně nakonec Tomáš odjíždí ve 14:10 a my až za půldruhé hodiny. U toho předchozího autobusu totiž náš kočár neprojde dveřmi. Ale využíváme nádherné počasí, oblékáme klukům maratónky (no spíš botičky na ven) a už i oni absolvují své první metry v Praze. To jsem zvědav, jestli tu některý z nich jednou poběží…

Pavel Kratina