Rozběhnuto

Následující řádky jsou referencí toho co jsem právě přečetl: Utajený závod (název knihy) autorů Tylera Hamiltona (cyklista – „spolujezdec“ Lance Armstronga) a Daniela Coylea

( publicista). Podtitul knihy: Tour de France: Utajené skandály, doping a vítězství za každou cenu.

Cílem následujících řádků není ani recenze knížky jako takové ani mudrování nad dopingem a co si o tom myslím, jen jakési řekněme ochutnání tématu – možná se časem k nějakému mudrování i odhodlám, nevím. (Pro úplnost: anglický originál nese název: The Secret Race: Inside the Hidden World of the Tour de France, vydaný 2012 v New Yorku, u nás vydala Euromedia Group, k.s. – knižní klub 2012)

Kniha je psána v první osobě a tedy očima Tylera Hamiltona:

Citát 1. „ Vždycky jsem si říkal, že kdyby nás připojili k nejlepšímu detektoru lži na této planetě a ptali se nás, jestli jsme podváděli, tak bychom prošli. Ne proto, že jsme byli falešní – my jsme věděli, že porušujeme pravidla – ale protože jsme to jako podvádění nevnímali. Přišlo nám fér porušovat pravidla, protože jsme věděli, že druzí to dělají taky.“

Citát 2.: … „ Do té doby jsem trénoval jako většina závodníků ze staré školy – což znamená, že jsem se řídil citem. Jo, jezdil jsem intervaly a počítal hodiny, ale nešel jsem na to moc vědecky. … Čím víc, tím líp. Lance* a Ferrari** mi ukázali, že existuje víc proměnných, než jsem si kdy dovedl představit, a že na všech záleží: výkon***, kadence, intervaly, pásma, jouly, laktáty a samozřejmě hematokrit. Každá jízda představovala matematický problém: měli jsme se trefit do precizně zmapovaného souboru čísel, což může znít jednoduše, ale ve skutečnosti to bylo neuvěřitelně těžké. Jedna věc je šlapat šest hodin na kole. Ale jiná věc je šest hodin jet a přitom se držet předepsaného tempa šlapání a v určitém výkonu, zvlášť když jsou tyto hodnoty výkonu a kadence nastaveny tak, aby vás tlačily až na hranici vašich možností. Za podpory stálých dávek Edgara**** a červených vajec***** jsme trénovali tak, jak bych si nikdy nepředstavoval, že je možné. Každý den jsem po návratu domů padl v bezvědomí do postele, naprosto vyčerpaný.“

Moje poznámky (miloš):

* Lance Armstrong

** Michele Ferrari – lékař týmu

 *** na rozdíl od jiných sportů disponuje cyklistika udělátky na měření výkonu (údaje se

         zobrazují na displeji přístroje ve wattech) – zařízení je implementováno buď do oblasti

         středového složení (klik) nebo do zadní náby a je schopno indikovat „jak do toho šlapu“

****krycí výraz pro látku označovanou jako EPO - erythropoetin (hormon podporující tvorbu

        červených krvinek)

***** zde označení pro testosteron

Citát 3.: … Právě hmotností byl Michele (myšlen lékař Ferrari – pozn. Miloš) posedlý a myslím tím, že jí byl úplně poblázněný. Mluvil o ní víc, než o našem výkonu ve watech, víc než o hematokritu, který se dal snadno zvýšit troškou Edgara. Důvod byl jasný: snižování tělesné váhy představuje nejtěžší, ale zároveň nejúčinnější způsob, jak zvýšit zcela zásadní hodnotu v podobě počtu wattů na kilogram … Proto trávil  mnohem víc času tím, že nás otravoval radami o správné výživě, než řečmi o hematokritu. …Většina lidí měla Ferrariho za nějakého šíleného chemika, zatímco pro nás byl spíš ztělesněním programu na sledování správné váhy.

Poznámka k citátům (Miloš):

 Vybrané citáty jsou samozřejmě vytržené z kontextu. Nelze ani přidáním dalších představit knihu jako takovou – nelze jinak, než aby si ji zájemce přečetl. A i po přečtení této či dalších zpovědí vždy zůstane nejasné, do jaké míry je sdělení pravdivé, do jaké míry zkreslené. Střetává se mnoho rovin: na jedné straně exaktně měřitelné hodnoty látek dodaných řekněme nepřirozenou cestou a řekněme umělých, na druhé straně přesně neohraničitelná rovina subjektivního uvažování jednotlivých aktérů, ať již sportovců samých či lidí kolem nich ( a stejně tak nazírání zbytku světa, tedy nás z venku, co to sledujeme v médiích, hodnotíme na základě svého žebříčku hodnot a na základě informací více či méně deformovaných lidmi z médií…) rovina uvažování nad tím, kde končí „normální“ suplementy jako jsou vitamíny, soli doplňované v důsledku ztrát pocením, sacharidové koncentráty k doplnění zásob glykogenu či Q10 a kde jde již o látky a navození situací pro organismus rizikové či přímo škodlivé – zkrátka „ty nenormální“. Další rovinou je pak něco, pro co bych soukromě použil výraz „sociálně sportovní prostředí“ …když to bere tenhle, jak mu mám stačit…  o čemž je zase nutné mluvit „mimo jiné“ v kontextu nebo řekněme pod vlivem „ekonomických zájmů“ zase širokého spektra zúčastněných: závodníky počínaje, přes „posledního“ řidiče doprovodného vozidla, kameramana co peloton snímá z vrtulníku, po milióny diváků na trase a hlavně u televize, kteří jsou tou kupní silou, která zajímá všechny prezentované sponzory a zadavatele reklam. On se tou cyklistikou neživí jen samotný cyklista, jen ta mašinérie kolem jednotlivých týmů a kolem závodů, ale mnoho a mnoho těch, co se podílí na výrobě kolama počínaje, přes oblečení až po iontové nápoje a vezmeme-li větší akce, tak je do toho „namočena“ i poslední uklízečka hotelu, naplněného diváky, kteří by jinak nepřijeli.   

Závěrem této neuzavřené exkurze do světa „dopingu“ si dovolím nadhodit zpochybnění teze, že: o peníze jde až na prvním místě.  Ne přímo na podporu takového zpochybnění, ale pro jiný pohled na věc, poslední citát z knihy očima Tylera Hamiltona:

Citát 4.: „Doping není cíl, nikdo hned necítí potřebu se nasypat. Milujeme svůj sport pro jeho ryzí podstatu. Jen vy, vaše kolo, trať a závod. A když pak vstoupíte do světa a začnete poznávat, že se dopuje, instinktivně reagujete tím, že zavřete oči, zacpete si uši a dřete ještě víc. Spoléháte na staré zásady cyklistiky –makat na doraz a pak ještě víc, protože kdo ví, dneska bude třeba lepší den. Vím, že to zní divně, ale ve skutečnosti mě myšlenka, že druzí dopují, zprvu inspirovala. Dodávala mi pocit šlechetnosti, neboť jsem byl čistý.“

Poznámka (Miloš):

Kniha je chronologickou výpovědí Tyrela Hamiltona o průběhu jeho kariéry a tím tedy i o okamžicích a souvislostech (lépe asi říci okolnostech) jeho setkání s dopingem, jak u něho tak u ostatních okolo, včetně Lance Armstronga.

A na úplný závěr si dovolím konstatovat, že když jsem dostal nutkání o knize a tématu něco rychle napsat na stránky, tak mi vyskočil „trochu“ bulvárně znějící titulek pro tenhle článek:

DOPING A TRÉNOVÁNÍ – TRÉNOVÁNÍ A DOPING.  A když jsem to teď dopsal, tak si říkám, on je to dobrej název.

(makaj a dopujou…aby mohli makat ještě víc…a neřešme otázku, proč je to špatně, ale jestli to stojí za to – vždyť i podtitul knihy, jak uvádím výše, zní: doping a vítězství za každou cenu)

A ještě dovětek: Když jsem si po sobě přečetl, co jsem shora napsal, tak si říkám, že jsem se dotkl jen jednoho aspektu s dopingem a vším tím souvisejícím okolo spojeným. Kniha samotná je mnohem „vrstevnatější“, než jak ji mohou vybrané citáty představit, a realita bude nekonečně vrstevnatější, než jak může být zachycena v jakékoliv knížce, včetně této. Některé zákruty úvah jsou tak individuální, že je nelze objektivně „objektivizovat“. Zde mám na mysli chování, spíš tedy důvody k němu, zúčastněných jak v přístupu k používání dopingu, tak následně v situacích, kdy se to provalí – o čemž je v knížce napsáno hodně. Zase je zde široké spektrum postojů více či méně morálně deformovaných, no lépe je říci, že spíš více až nejvíce morálně zvrácených. A jde o roli a postoje nejen závodníků, ale samozřejmě jejich manažerů, lékařů či trenérů, ale také funkcionářů cyklistické asociace, která řekněme „řídí“ antidopingové komisaře. Podle nastíněného popisu v knížce je přirovnání k mafii a jejím praktikám více než na místě.  Nemalý prostor je v knize věnován popisu traumat ze strachu před odhalením a pak situace po odhalení, kdy se jak Tyrel Hamilton uvádí, nejdříve obvykle bojuje proti správnosti a relevantnosti důkazů (výsledkům testů), přičemž dotyčný ví, že je v tom až po uši, takže Hamilton popisuje další traumata spojená s tím, jak jej okolí podporuje ve spravedlivém boji, aby obvykle s nějakým odstupem nazřelo, že všechno je jinak. Připomenu, že pro Hamiltona to mimo jiné následně znamenalo ztrátu zlaté olympijské medaile z časovky v Athénách.

Tak jsem už dávno shora uvedl „závěrem“, pak přilepil dovětek a pořád ne a ne končit. Snad tedy skončit s tím, že alespoň Tyrel Hamilton v závěru knihy připouští, že vývoj směřující k očistě a čistotě sportu je možný. A já dodám, že asi zákruty a slepé uličky na té čisté cestě budou, ale když ta hlavní silnice bude čistá…tak fajn.

Miloš Kmuníček