Jdi na obsah Jdi na menu
 


XV. Olympijské hry - kniha z roku 1952

30. 3. 2013

1952 – Kniha o XV. Olympijských hrách

 

Náhodou se mi dostala do rukou kniha z roku 1952, čerstvě reagující na události a dění Helsinské  Olympiádu konané toho roku, pro nás čechy výjimečné výkony Emila Zátopka, doprovázené zlatou medailí Dany Zátopkové a také kanoisty Holečka, boxera Zachary, čtyřky s kormidelníkem( celkem tedy 7 zlatých a dále 3 stříbrné a 3 bronzové medaile).

 

Je příjemné vzpomenout na Zátopkova vítězství, jako kluk jsem o nich nejprve četl a „viděl“ je tedy očima Oty Pavla. Až relativně nedávno, díky internetu, se můžeme na sestřih záběrů podívat v podstatě kdykoli ( a opravdu se to předbíhání třeba na pětce odehrálo tak, jak to Ota Pavel popsal). Se zájmem jsem proto otevřel „dobové“ zpravodajství reprezentované uvedenou knihou ( XV. olympijské hry, sokolské nakladatelství – 1952, kolektiv autorů), která v podtitulu nese : za mír a přátelství mezi národy.

 Kromě přílohy se sportovními výsledky Olympiády (30 stránek) se o dění na sportovištích, o sportu či sportovcích z knihy nedozvíme naprosto nic (220 stránek) a to z důvodu, že kniha neobsahuje ani jednu „normální“ větu – pouze a jen umělé fráze, jak se poněkud zjednodušeně říká „poplatné době“, rozumějme těm padesátým létům – a to v stoprocentní koncentraci a plné hrůze souvislostí, když si uvědomíme demagogičnost a diktát, jehož jsou dále uvedené formulace důsledkem. Vždycky si při podobných připomenutích kladu otázku proč a jak to, že to bylo možné…

 

Cituji z knihy:

 

„ Dne 27.července 1952 krátce před 18. hodinou se otevřela marathonská brána olympijského stadionu v Helsinkách. Za několik málo okamžiků do ní vběhne největší hrdina olympijských her – marathonský vítěz.

Sedmdesát tisíc diváků povstalo s nesmírným vzrušením, ale také s velikou úctou ze svých míst.

My jsme ovšem měli jistotu, že to bude on. A věděli jsme to již dávno předtím, než se rozsvítila světelná tabule oznamující, že Zátopek je od dvacátého kilometru v čele závodu. Věděli jsme to už tehdy, když škpt. Emil Zátopek, voják čekoslovenské lidově demokratické armády, vyhlásil na jaře svůj stranický závazek, že získá pro Československo dvě zlaté olympijské medaile.

Být si jist Zátopkem, to je krásná věc. Hle, jaký je to člověk, jaký je to bojovník: svůj závazek již splnil, vyhrál olympijský závod na 10 000 m, uvedl sportovní svět v úžas svým skvělým vítězstvím na 5 000 m. A teď se již blíží znovu k cíli, zdolává poslední část nepředstavitelně dlouhé a těžké marathonské trati. Závazek, který dal své straně a svému lidu, překročí. Jeho statečné, bojovné srdce se znovu vítězně dotkne cílové pásky.

Věřit Zátopkovi je krásné. Ale není to pohodlné, neznamená to zůstat stát s rukama v kapsách, sebevědomě se usmívat a čekat, až to Zátopek zase vyhraje. To bychom mu špatně rozuměli! Být si jist Zátopkem znamená mít jistotu budovatelů nového světa. Právě v době, kdy sovětští sportovci a representanti ostatních zemí tábora míru udivovali v Helsinkách celý svět svými skvělými výkony, právě v den, kdy se Emil Zátopek blížil po třetí vítězně k cíli, byla v Sovětském svazu otevřena první stalinská stavba komunismu – Volžsko-donský průplav V.I. Lenina. Když si dal sovětský lid úkol průplav zbudovat, věděl, že stavbu dokončí a že půjde vítězně dál, protože za jeho jistotou stojí nepřemožitelná síla svobodné lidské práce. Každý z nás chápe tuto jistotu, která se změnila v den vítězství, v radostný svátek všeho pokrokového lidstva. Miliony lidí na celém světě slavily otevření Volžsko-donského průplavu jako den vítězství a radosti společně s lidmi sovětskými.

 

Jako druhou jsem vybral citaci z knihy, která je popiskem pod fotografií, na které jsou vidět složené bedničky – přepravky na jakési manipulační ploše:

 

„ Coca-cola, holywoodský film, pornografie a literatura plná vražd jsou předznamenáním amerického způsobu života, snižující se životní úrovně pracujících a nezaměstnanosti v zemích závislých na americkém dolaru. Finsko patří mezi ně a tak o olympiádě měli Finové místo mléka pít coca-colu. Jenomže téměř celý náklad bedýnek s coca-colou zůstal v přístavu, finský lid není zvědav na americký způsob života, ale touží po míru. A v boji za mír si jistě vybojuje i právo na práci, na vlastní rozhodování o svém životě.

 

A třetí a poslední citace je jeden z telegramů, zasílaných sportovcům do Helsinek,  které jsou v knize uvedeny takto:…Těch více než pět set telegramů mluví o celé té nádherné šíři našeho dnešního života, ukazují, jak opřeni jeden o druhého a pod vedením naší komunistické strany a milovaného presidenta soudruha Gottwalda společně rosteme v nové lidi, budovatele.

 

„Na počest vítězství na XV. olympijských hrách zavazujeme se, že dodáme nad plán 300 metrických centů vepřového masa, 50 000 litrů mléka a ostatní dodávky obilí splníme na 120%! To je náš příspěvek k udržení světového míru.

JZD Kačice, okres Nové Strašecí“

 

Samozřejmě, že jsem schválně vybral „telegram“ z Kačice, ono je to uvědomění, že nejde o něco abstraktního, ale že to zkrátka tady „u nás“ všude takhle fungovalo.