Rozběhnuto

Parabola aneb ozvěny ze záhrobí

Tak trochu možná bulvární název pro vzpomínku „rezonující“ s přítomností. Však máme tu svobodu a přišlo mě to samo na jazyk bez kalkulace jak draho to prodám – myslím tohle literární a jak doufám svěží, dílko. 

Co myslím tou parabolou – to je, řečeno jazykem dnešní doby, dva v jednom. Míněny asociace, vzpomínky, nápady…či jak to nazvat. Ještě než začnu opravdu zeširoka, tak s cílem neplácat pátý přes devátý (čemuž se nejspíš stejně nevyhnu), předešlu, že parabolou pro tuto chvíli myslím tak zvanou parabolu „uměleckou“, což je dle mé paměti (a hlavně pocitu) fráze z nějakých dejme tomu šedesátých, sedmdesátých let minulého století, kdy glosátor toho či onoho uměleckého „výboje“ chtěl vyjádřit něco jako že umělec to nejdříve uchopil takhle, pak se pohyboval směrem …či po dráze…asi pořád s nějakou snad logikou…aby následně dospěl k „tvaru“, který stále nese stopy nějakého toho původního nátisku…ale je to na konci úplně jiný. Tolik mé chápání paraboly – možná to cítíte jinak, ale považoval jsem za vhodné to na úvod vysvětlit právě po svém. Jinak maje v určité oblasti systematického vzdělání, promítá se mi – jistě jako mnoha vám ostatním – podvědomě do úvahy tvar té křivky matematické, která když se nad tím tak zamyslím, tak má opravdu něco do sebe: otevřené konce evokují dálky, nekonečno a trochu tajuplnosti a mezi tím ten tvar, co dodá pomyslnému pohybu pořádný švunk. No ale „back to the reality“. Chtěl jsem si tímto úvodem připravit půdu pro asociaci mezi včera konanou Dámskou pětkou – během za krásnější zadeček a vzpomínkou na mýho tátu, což mi jako nějaká ta parabola připadlo – což říkám ovšem a samozřejmě s tím lehkým příjemně pejorativním nádechem – jak se na méně povedené fráze dob minulých sluší.

Než jsem vyrazil dopřát si sportovně kulturní zážitek, spočívající ve zhlédnutí startu běhu Dámská pětka, šel jsem se proběhnout, protože už za necelých čtrnáct dní se mi Jungfrau zeptá, tak jestlipak jsi, chlapče, tu přípravu nešidil a taky abych „děvčatům“ nezáviděl, že se můžou proběhnout. No a jak se říká, že při běhu se vyčistí mozek…mě se honí v hlavě ledascos a tentokrát mi naskočil „bonmot“ asociovaný oblíbeným výrokem mého táty, když něco nefungovalo úplně jak mělo…ale jelo to. Ale jak to teď říci a neutopit pointu? (Jo a ještě: tátova další oblíbená průpovídka byla: co je to parabola? …povzdech slovenského strojvůdce: pára bola!)

Takže jak říkám, nejde to jinak, než ze široka. To jsme si (jako rodiče) někdy kolem roku 1970 koupli embéčko. Občas se ozvalo tu a tam že to klepalo či jinak zvučelo než mělo…jestli jak si sednou ty plechy nebo jiné součástky…a tak táta pracujíc na šachtě, tehdá myslím na Ronovce ve Švermově (to pro pamětníky) zašel „za klukama do dílny“, aby se mu na to klepání podívali, dal asi nějakou tu flašku, aby…no když tam byl s něčím vrzavým asi po třetí, tak mu povídají: jo pane inženýre, jestli máš hudební sluch, tak si kup housle.

No a mě tak naskočilo v souvislosti s tím během za hezčí zadeček, že je samozřejmě fajn, že se holky jdou proběhnout, ale jestli jim ten jejich říká něco kvůli zadečku, tak : jestli tě zajímá výtvarný umění, tak to běž do galerie.

To je přeci vyložená parabola, no ne?     

A vzpomínka na tátu.     

Miloš