Mé začátky běžecké
Je tomu již více než půl století, co jsem se roku 1961 narodil do chudé kladenské hornické rodiny. Chodil jsem po haldách sbírat kousky uhlí mezi hlušinou, co kdyby nám doma vypnuli ústřední topení. A přitom jsme si s ostatními stejně chudými dětmi hráli "na vojáci". Podnikajíc dobrodružné výpravy za dřevěné ohrady jsme často utíkali před nerudnými hlídači rozestavěného sídliště, kteří se asi báli, že jim ukradneme nějaký ten panel...a tady někde jsem položil základy svého běhání. A budiž k mé chvále skromně řečeno, že mě nikdy žádný hlídač nedohonil...pravda, jednou jen díky tomu, že jsem jsa hubeným, skoro podvyživeným chlapcem, přeběhl ještě ne zcela ztuhlou čerstvě vybetonovanou plochu, zanechávajíc jen mělké šlápoty, a můj pronásledovatel zatížen pivním mozolem velikosti XXL se zabořil a vzdal náš běžecký souboj. Tehdá jsme jako děti nedomyslely, že páni hlídači nás honí proto pryč, abychom se nezmrzačili, když skáčeme z prvního patra do haldy písku, někdy s padákem, který představovala deska polystyrénu držená nad hlavou či si hrajeme na Vinetoua tím, že přeručkujeme kovovou konstrukci pět metrů nad zemí...no vesnický kluci zase padaj ze stromů, my lezli po stavbách...Na naše kročehlavské cikány vybírající popelnice jsme s oblibou volávali: cigi-rigi masný ryby, čímž jsme je zlobili a oni předstírali, že by nás dohonili, kdyby chtěli...ale jednak jsme to volali z bezpečné vzdálenosti pro únik a jednak oni s sebou táhli to co již posbírali jako užitečné a kdo by běhal se zátěží. Tím chci říci, že o běhání bych jako něco věděl.
