Rozběhnuto

Jsou místa, kam se rádi vracíme, jsou lidé, které rádi potkáváme…

     Když jsem se v roce 2003 vydal po čtrnáctileté běžecké odmlce na Krušovický soudek,

tak jsem pak „měsíc nechodil“. Ale chytlo mě to, začal jsem pravidelně běhat a na další závod jsem se vydal na Křivoklát, tedy na Rakovnickou „15“. Až na pár vyjímek z triatlonových dob těch, kteří u sportu zůstali, jsem nikoho ze startovního pole neznal. Nad Městečkem mě dohnal jeden z běžců, prohlížím si ho a říkám si, ten bude starší než já, zkusím se ho držet. Při běhu jsme prohodili pár slov, říkal, že raději běží do kopce než ten seběh, to že prej je nápor na kolena. Udržel jsem se až do cíle, kde mi kamarádsky podal ruku a já to považoval za moc fajn, že se mi jako nováčka všímá zkušenej běžec. Překvapeně jsem  záhy z výsledků zjistil, že ten „zkušenej“ běžec je nejen opravdu o něco málo starší než já, ale o celých 21 let. Pak jak jsem se pomalu seznamoval s běžeckou partou jsem se dozvěděl, kde všude po světě byl na maratonech a že jich má – tehdy – 107. Mezitím další přidal a od té doby jsme se spolu také jen tak mimo závody párkrát proběhli. Je to dnes můj kamarád Láda Tlustý.

     Předchozí řádky jsou úvodem k další osobnosti, kterou rád potkávám. A proto jsem začal svojí vzpomínkou na Rakovnickou „15“, kam se rád vracím a kde je vždycky Sláva Pilík. Je tam vždycky proto, že to již přes třicet let organizuje. Před časem jsem se Slávou četl rozhovor v Rakovnických novinách a udělal na mě dojem. Čišela z něj člověčina a běžecká zkušenost, kterou postrádám v publikacích o běhání, které se mi dostaly dosud do ruky. Možná řada autorů i zkušenosti jistě má, ale nějak se mi zdá, že jsou utápěny v akademicko-teoretických úvahách a pokusech o nějaké „zásadní“ všeobecné návody, které končí tezemi, jak právě třebaLáda s oblibou v nadsázce říká : zda máme dýchat více levou nebo pravou nosní dírkou. Rádi si přečteme něco o běhání, ale často si říkám, že to co se tomu či onomu autorovi podařilo rozprostřít na dvěstě stran, by se dalo shrnout na stránky dvě. Naopak Slávovo postřehy jsou bez zbytečného balastu, živé, a jak se říká s tahem na bránu a čtenáři je do puntíku jasné, že to autor nevymyslel, ale prožil na vlastní kůži. Požádal jsem Slávu o něco jako rozhovor, abych obohatil webové stránky o další běžecké postřehy a zajímavosti a poslal mu pár otázek. Sláva sedl a rozepsal se. Věřím, že si to jeho vyprávění a jeho názory užijete stejně jako já. Pokud by se měly psát nějaké „běžecké učebnice“, nějaké „tréninkové manuály“, tak podle mého právě takhle. Pro mě je to o tom, že to u Slávy takhle zafungovalo a funguje a za sebe mohu říci, že to u mě není jinak. Samozřejmě mám kratší a výkonostně skromější zkušenost. Takže jsem vypustil své původní otázky, protože nejsou potřeba a předkládám vážené běžecké čtenářské obci SLÁVU  PILÍKA:   

Můj běžecký příběh začal v roce 1983, to mi bylo 33 let. Předtím jsem příliš nesportoval, jen trénoval trochu s dorostem Rakovníka fotbal, což skončilo v 70. letech, kdy jsem studoval v Praze a oslovila mne rocková hudba. Pak, už jako ženatej, jsem si najednou všiml, že povážlivě tloustnu a že je třeba něco dělat. Dlužno podotknout, že mi „vadilo“ 67 kilo hmotnosti k mé úctyhodné výšce 167 centimetrů. V současné době je to hmotnostní meta, které se svými 87, nyní ovšem již jen 75 kily nemohu a nemohu dosáhnout.

Ale vše je relativní a já tehdy, podle mých záznamů v sešitě z roku 1983 v květnu, vyběhl na svůj první trénink kolem Rakovnického potoka na trasu dlouhou asi dva kilometry. Ne, neuběhl jsem ji najednou, spíš nadvakrát, ale byl jsem, byť celý rozlámaný, spokojen. Systém to ale už tenkrát mělo, neb jsem se přinutil běhat každý druhý den a snažil jsem se v duchu toho, co se mi doneslo o Lize stovkařů, uběhnout za měsíc aspoň 100 kilometrů. Potíže v začátku byly hlavně s tím vydržet, protože to hodně bolelo. Další „ránu“ mi zasadila má první účast na závodě. To se běžel v rakovnickém parku nějaký běh na tři kilometry, už ale nevím přesně, kdy to bylo, ale bylo to drsné. Před startem jsem si všiml štíhlého vousáče, jak stál opřenej o kaštan, startovní číslo na hrudi a kouřil. Oddechl jsem si s jistotou, že poslední nebudu. Přesvědčení, že toho kuřáka musím přece porazit, bylo jednoznačné. Vyrazil jsem jak srnec a v půli trati se přede mne klidným během s vlajícím plnovousem ten dotyčný dostal a zmizel mezi stromy. Když jsem upachtěný probíhal cílem, on stál opřený o kaštan a kouřil. Tehdy jsem měl skutečně blízko s tím divným trénováním praštit. Jenže on to byl, jak jsem se později dozvěděl, běžec a cyklista Ruda Větrovec z Řevničova, o kterém se říkalo, že má kapacitu plic osm litrů.

No, vydržel jsem, snad i proto, že poslední jsem ten den přece jen nebyl. Tím skutečným závodem, kdy jsem si jako závodník již docela připadal, byly patrně říjnové Běchovice. Toho 9. října 1983  jsem si tam v tom mumraji skutečně již připadal jako Běžec. Zvládl jsem to za 42,24 min. a byl na začátku druhé třetiny startovního pole v cíli. Běh mne obrovsky objal a já byl každý měsíc aspoň na třech či čtyřech závodech. Už od počátku jsem se motivoval cílem uběhnuté vzdálenosti. Když jsem zvládl ty zmíněné dva kiláky u potoka, dal jsem si cíl další – 5, potom 10 a 20 km.  Ty Běchovice bylo prověření mety třetí a já začal snít o zvládnutí maratónu.

Opatrná a postupná cesta k maratónu je základ, aby to bavilo i další roky.

Nemyslím si příliš, že by cesta k maratónu mohla být jednoduchá, tedy například krátká. Ani si nemyslím, že je správné jít na něj „z voleje“. A jsem přesvědčený, že začínající běžci by měli mít k němu respekt a určité obavy. Vyplatí se to totiž.

Také mně, přiznám se, to tenkrát zavánělo nějakým průšvihem, protože k takové trati jsem od počátku vzhlížel jako k něčemu nedosažitelnému. Byla to meta neskutečná, když jsem si představil, jak jsem dýchavičně dobíhal s Milanem Komendou v trénincích do deset kilometrů vzdálené Malinové a zpět. Usoudil jsem, že k maratónu je třeba propracovat se postupně. A tak jsem ještě po Běchovicích v roce 1983 do konce roku šel osm závodů a z nich dvě „pětadvacítky“. Další meta pokořena. To už jsem naběhal měsíčně vždy kolem 150 km a do roku 1984 si chtěl maratón již dát do vínku. Jak ale na to? Jak se otestovat?

V Rakovníku se tenkrát chodil známý Rakovnický hamták - pochod pro turisty a já ho na začátku svých rádoby běžeckých pokusů absolvoval též, abych si prověřil svou mladistvou kondičku. Bylo to 37 kilometrů chůze krásnou křivoklátskou krajinou a já si ještě dnes pamatuju, jak jsem po třiceti kilometrech „zkapal“ a z chůze hlubokými hvozdy mne braly mrákoty. Seděl jsem pak dlouho na okraji chmelnice u Všetat, zíral nepřítomně přes horizont na střechy blízkého Rakovníka a vůbec nevěděl, jak tam dojdu. Tehdy jsem se připlazil asi za šest hodin od startu a ve svých 22 letech se tři dny z toho neštěstí kurýroval. A tak jsem si řekl, že až ten Hamták „vyhamtám“ pod 3 hodiny, jdu do maratónu.

Myslím si doteď, že jsem udělal dobře. Z vlastních zkušeností, které ale přišly až později, vím, že je dobře být na takovej závod slušně připravenej. Trápíš se pak jen chvíli, někdy vůbec ne a nikoliv už od desátýho kilometru, jako mnozí, kteří polovinu závodu pak projdou pěšky. To vůbec nemá cenu.

A to i přesto, že můj kamarád Bohouš Štěrba svého času povídal nejen to, že běhá kvůli nesmírné chuti na pivo po závodě, ale měl rovněž průpovídku. „To umí každej, připravit se a pak běžet maratón. Jenže ten voják tenkrát běžel „navostro“, a když chceš zakusit, jaký to tehdy pro něj bylo, musíš na maratón „z voleje“.“ No jo, jenže my přece umřít v cíli nechceme.

Hamtácký test v roce 1984 ale zase nevyšel, bylo to sedm minut přes tři, tak účast na maratónu padla, i když už měsíční běžecké penzum bylo i 250 kilometrů. Ten rok jsem jich naběhal 2419, byl na 25 závodech a zažil krom jiného jeden velký svátek. To když jsem dostal tu olympijskou medaili. Byla to spíš náhoda, že jsme s Mírou Šípkem a Alanem Breníkem vyrazili na Velkou kunratickou. Byl to zrovna 50. ročník a Juan Antonio Samaranch poskytl pamětní „olympijky“ všem, kteří do cíle doběhli.

Leden 1985 znamenal už 300 km měsíčně, ale další měsíce z nějakých důvodů už jen polovinu. Druhý květnový den pak přišel znovu test na hamtáckém pochodu. Na startu jsem potkal mého známého  - běžícího kuřáka Rudu Větrovce. Slovo dalo slovo a běželi jsme spolu. Kritický moment sice přišel, když jsme přeběhli značku a asi pět minut „kufrovali“, ale do cíle na rakovnické koupaliště jsme „přilítli“ zběsile tak, že pořadatelé nebyli ještě ani připraveni s občerstvením. Čas se po 37 kopcovitých, původně pěších kilometrech, zastavil na 2:58,43 a bylo rozhodnuto - jede se na podzim do Košic. Pustil jsem se do tréninku, ale jak už to chodí, člověk míní ... V květnu ještě naběhal 240, v červnu 230, červenec 150, srpen 200, v září jen 150, jen dobrý test v Běchovicích (38,56 min.) dával jakousi naději, že to zvládnu.

No, a 6.10.1985 první maratón v životě - tehdy u nás tak slavný Košický MMM - mezinárodní maratón míru - 55. ročník. Tehdy jsme tam ještě jeli na společnou jízdenku pod hlavičkou Lokomotivy Rakovník za korunu.

Já byl nervózní celou cestu, už si ani nevzpomínám, kdo všechno tam byl se mnou, ale určitě to byl Míra Šípek z Karlovy Vsi. Běžec, který v té době, kdy se nedaly sehnat pořádný maratónky, běhal v „jarmilkách“. To byly nízké spartakiádní tenisky, spíše plátěnky, prostě takový „šlupky“, které si nechal asi půlcentimetrovou další vrstvou podrážet od místního ševce. Při běhu pak hlasitě „klapal“, že byl slyšet na stovky metrů daleko a tím hlukem deptal soupeře před sebou.

Právě Míra si mě vzal do parády. Radil, jak si mám ostříhat nehty, abych si nerozedřel při běhu bříška. Jak zalepit bradavky, abych pak „nedojil“ tričkem krev. Jak namazat citlivá místa v rozkroku či v podpaží a další a další rady. V jídelně internátu v Košicích jsme před polednem zbaštili, jak jsem později poznával, tradiční kuře s rýží notně vybavenou solí. A šli na to. Já dost s obavami, neboť ten předcházející trénink nebyl nic moc. Na začátku září se mi totiž ještě navíc jakoby zbortil nárt či co, prostě mne hrozně bolela klenba chodidla a musel jsem na čtrnáct dnů vysadit. Když jsme šli odpoledne v ten „košický den“ na start, Míra mne chlácholil: „Neboj, dotáhnu tě na pětadvacítku a pak už to doklepeš.“ A tak se taky stalo. Můj první maratón - první polovina s radostí, druhá se starostí.

Je to jediný z maratónů, kde jsem si neměřil mezičasy na jednotlivých pětkách a zvláště si pamatuji ty známé krize na 30. či 35. kilometru, kdy jsem záviděl těm, kteří šli pěšky a nutil se slovy „přišel jsi to běžet, tak se chůze zakazuje“.  Doběhl jsem mezi 1435 startujícími až 503., ale ten pocit, kdy člověk běží rovinou ke stadionu a pak za ryku obecenstva (uměli vydržet fandit i těm slabším) vbíhá do známé Brány borců a pak do cíle, ten pocit vše nahradí, vše zlé trápení přebije.

Byla to minuta slávy, jakou zakouší asi podobně i olympionici, protože také v tom našem krásném koni jsou věci relativní a sobě tím tolik podobné. Ve vlaku zpět mne bolely strašně nohy, nemohl jsem spát podobně jako, když jsme jeli kolem Tater tam do Košic, ale teď to bylo z jiných důvodů. Snad ani ne ta bolest, ale spíš ty ohromné zážitky, které mi lítaly hlavou. Do metra v Praze jsme někteří sestupovali pozadu po schodech a měli srandu z toho, jak ti nedělní Pražáci zírají, co to tu je zase za recesi. A doma jsem si sedl k psacímu stroji a napsal pocitovou vzpomínku do rakovnického Rozvoje. Jmenovala se jak jinak, než „Minuta“.

Mnohdy lidé dosažením nějaké mety ustrnou a jako by jim už o nic nešlo. Jako by není čeho dosáhnout. My, obyčejní běžci, to máme ale dobré. Dosáhneme svého - vysněné mety - další dlouhé vzdálenosti a začínáme přemýšlet, co dál. A přichází to druhé - dostat se pod čtyři, pod tři a půl, pod vysněné tři hodiny v těžkém maratónu.

Cesta za rychlými časy - postupnost, pravidelnost, lehkost.

K rychlým maratónům vedla tenkrát asi jediná cesta. Nejenže nebyly pořádné boty, ale ani roztoky karnitinu či kapsle s aminokyselinami, natož sacharidové nápoje dodávající glykogen do svalů. Přílišnou životosprávou jsme se také nezabývali - snad jsme jen věděli, že rýže před závodem je lepší než klobása a před startem  je dobré víc pít a solit. Tou jedinou cestou k úspěchu vedl hlavně objem v tréninku, ale myslím, že totéž, i přes jakékoliv dostupné preparáty, je v podstatě důležité i nyní. Už v prosinci 85 jsem zvýšil měsíční běžeckou dávku na 360 kilometrů. Košická euforie prostě fungovala.  A v roce 1986 v průměru za měsíc naběhal 262 km. Bylo to o stovku více, než roky předtím a výsledky, zvláště na delších tratích, na sebe nedaly dlouho čekat.

První maratón pod tři

Působilo to na mě jak bomba. Už v pátek bylo hnusný květnový počasí a do Děčína jsem jel z naší party sám. Ve vlaku ve čtyři ráno a dobře si vzpomínám, že jsem v něm před závodem vypil celý pytlík tučné šlehačky s tím, že právě tohle mi může pomoci. Naivka - někde jsem si asi přečetl, že tuky jsou energie. Dnes bych si za to snad i nafackoval.

Už na startu pršelo a během trasy na obrátku do Hřenska to byl úplný liják. Šlehačka mne naštěstí nepotrápila, možná v tom chladu nějak zabrala a v cíli to byl neskutečný čas a dokonce ani nohy nebolely - 2:52,50.

V srpnu jsme pak běželi štafetu do Berlína, kde za tři dny měl člověk odběhnuto 100 kilometrů, na Rakovnické třicítce na konci září pak to byl v kopcovitém terénu čas dvě hodiny, Běchovice za týden 36,32 min. Prostě objem kilometrů kolem 300 - 350 měsíčně byl velice znát. Pátého října při MMM Košice, rok po prvním bolavém a utrápeném maratónu, přišel čas 2:45,13 a posun v pořadí téměř o 500 míst. Mezi 1194 účastníky skvělé 67. místo.

Je dobré si dávat mety, cíle. 

Pro rok 1987 jsem si vymyslel bič v podobě 3650 km ročně, tedy deset kilometrů na den. Podařilo se to a z tohoto roku mám vlastně většinu nejlepších osobních výkonů. A také ten maratónský osobák, ke kterému jsem se v dalších létech už jen zdálky přibližoval.

Jak se z omylu stal osobní rekord

Stalo se to v Drážďanech v neděli 3. května. Jela tam poměrně velká výprava, myslím asi patnácti běžců z Československa, převážně členů berlínské štafety a také z Kladenska a Rakovnicka. Byli jsme tam už od soboty, kdy panovalo příšerné vedro. Pamatuji si, že k večeru jsme šli na nějakou gulášovou polívku do jedné restaurace - bylo to v prvním patře. Kvůli tomu neskutečnému vedru, jež bylo uvnitř ještě horší, měli otevřená velká okenní křídla - jo, to se ještě o klimatizaci mohlo jen zdát. Baštíme tu gulášovku a ta okna se pojednou hnula. A pak s rachotem zavřela. Zčistajasna přišla velká bouřka, déšť, vítr a rázem bylo místo pětatřiceti jen dvacet stupňů. V neděli ráno, když jsme se rozcvičovali, mžilo a bylo už jen třináct, na startu pak hlásili příjemných šestnáct Celsia. Ještě si vzpomínám, jak mi Zdeněk Kučera radil, když jsme se protahovali, že mám špičku chodidla tlačit ke koleni, a tak jsem tento jeden ze cviků honem udělal a pak už jsme mazali na čáru laufu.

Dresdner Elbe Friedens Lauf - Marathon vedl městem a měl čtyři okruhy.

Mimo jiné mířil, schován pod mosty hlavních tříd, také po nábřeží nepříjemným úsekem vyboulených kočičích hlav, což bylo na kotníky dost krutý. Ale rozhodlo něco jiného. Nějak jsem si popletl počítání a domníval se, že každý okruh má prostě deset kilometrů a na to jsem si stanovil mezičasy. Běželi jsme nejdřív ve druhé skupině, jen kousek za tou hlavní asi patnáctičlennou, a já v každém kole trefoval „desítku“ jen tak tak. A to byly ty mezičasy docela opatrný. Po dvacátým kilometru jsem ze skupiny odpadl, abych se zase po pěti kilometrech do ní urputně dostal a dokonce šel dopředu. Třicátý kilometr jsem svůj stanovený mezičas zase jen s potížemi stihl a přitom se mi zdálo, že běžím docela v pohodě a rychle. Vždyť jsem, kruci, začal dokonce dobíhat odpadlíky z čela závodu.

No jo, když ona každá ta moje „desítka“ byla o půl kilometru delší.

Když přišel nápis, že do cíle chybí tři kiláky, já myslel, že to je ještě nejmíň pět. Zkuste si představit na konci maratónu, že vám chybí méně, než jste si mysleli. Super pocit! Doběhl jsem v krásné pohodě  těch asi šest sedm minut oproti rozpisu 2:45 dříve a celkově ze 169 účastníků na 10. místě. Super čas 2:39,18! Prostě krásné popletení, čas byl skvělý, obrovská radost, ale nejlepší mělo ještě přijít.

Prý jen prvních deset v cíli dostalo nejen deku přes záda a napít či najíst, ale k dispozici rovněž krásnou hostesku. Ještě, že jsem pospíchal, teď jsem se v té pozávodní euforii k ní mohl zcela nerozpačitě vinout. Kladeňáci si mne později dobírali, že tu fotku, kde se tak mile křením na tu půvabnou Němku, a kterou nenápadně „ulovili“, pošlou mé ženě. Ale dali ji mně, kluci hodní.

V kolika letech a s jakým objemem je možné o té tříhodinové hranici uvažovat... samozřejmě každý máme dány do vínku jiné dispozice, ale určitě platí, že naběhaný objem a výkon jsou spojené nádoby.

Ke třem hodinám v maratónu jen s velkým objemem km, kvalitou a naopak malým obvodem pasu.

Kdybych měl na otázku odpovědět podle svých zkušeností, je jasné, že k cestě za třemi hodinami v maratónu u běžců mého typu, tedy nikoliv mírně zestárlých závodních mílařů a talentů, vede vcelku jasně pár věcí. Je to dostatečný objem kilometrů za měsíc, potřebná lehkost kilogramů a také občasná kvalita tréninků ve formě rychlých krátkých úseků. Protože kolem třech hodin se už musí běžet v průměru dosti svižně.

Samozřejmě, že jde o osobní dispozice a také o to, kdy člověk s během začíná a jakým způsobem. Jiné je to u těch, kteří jsou talentovaní od mala a jak jim přibývají léta, neodhodí svou mladickou zálibu, ale v běhání pokračují. Původní dispozice i zpravidla dobrá rychlost je předurčuje k tomu, že zvládnout pro jiné magickou maratónskou hranici tří hodin není pro ně žádný problém už třeba v pětadvaceti letech či i dříve. Jiné je to ale u řekněme výkonnostních běžců. Jsou to lidé, které něco přesvědčilo začít běhat, mnohdy bez většího talentu a často později. Třeba, jako to bylo u mne, kvůli obavám z nadváhy. Jistě se ví, že maratónský zenit provází člověka spíše od třicítky věku, ovšem domnívám se, že hranici tří hodin lze zvládnout dobře do padesátky. A třeba do šedesátky v ní ještě dobře pokračovat. Nakonec pro příklad můžeme jít za Honzou Merunkou do Lán.

Protože si nemyslím, že jsem vlastní erudicí oprávněn říci nějaká obecná pravidla, pověděl bych k tomu spíše svůj názor.

Když se začne s běháním ve třiceti či čtyřiceti letech, snad i těsně před padesátkou,  pak do té padesátky či šedesátky je zcela samozřejmé spojení objemu naběhaných kilometrů a výkonu, aby se čas na maratón ještě mohl přiblížit hranici tří hodin i času kratšímu.

My nyní jistě víme, že nejde jen o počet kilometrů, ale také o rychlost, tedy občasné na čas běhané úseky od 400 metrů do 2000 metrů či také rychlé pětky, ale já si také myslím, že hodně záleží na hmotnosti běžce. To jeho výkon ovlivňuje zpravidla více, než například přibývající roky věku, i když samozřejmě znovu asi tak do té šedesátky a také tehdy, pokud vůbec nadváhu má.

Když si probírám svůj běžecký deník oněch pětadvacet let zpátky, vždy, když jsem se přiblížil hranici tří hodin, či se dostal jen slabě přes, nebo několikrát výrazně pod 180 minut, vždy jsem v tom období a hlavně měsíc před závodem naběhal kolem 300 km a neměl jsem příliš kil navíc. Líp by sice o tom mohli mluvit ti, kteří běhají léta bez přestávky a prožili běžecký věk třicátníka, čtyřicátníka i padesátníka. Já to z tohoto pohledu nedovedu moc posoudit, protože běhám, asi bohužel, v určitých vlnách střídajících soustavný trénink a slušné výkony s dlouholetými přestávkami prošpikovanými notně tučným tělem. 

Výjimečná byla pro mne osmdesátá léta - nejlepší výsledky ve věku 36 a 37 let. Tehdy byly, ještě bez znalosti nějakých tréninkových metod, měsíční objemy kilometrů zpravidla 250 až 300 km, někdy i 350.  Pak jsem se dal víc na hokej, a když jsem se vrátil v devadesátých létech, dostal jsem se pod tři hodiny znovu ve 42, 43 a také ve 44 letech v roce 1994 v Košicích za necelých 2:56  (hmotnost 69 kg, trenink měsíc před 250, dlouhé běhy).  Tehdy jsem byl také první v poháru - o pouhé dva body před výborným běžcem Frantou Králem.  A znovu za to mohly měsíční „třístovky“ a hmotnost jen málo přesahující ideál.

Věk nezastavíš, nebo spíše kila rozhodují?

Po devítileté pauze (možná jsem se tím připravil o hezká běžecká léta přibližující se padesátky) jsem běžel v roce 2004 svůj pětadvacátý maratónský závod v Kladně. Na něj už jsem musel hodně kil shazovat, tréninky byly při té „tučnosti“ logicky méně tučné a po padesátce se jistě, když se příliš neběhá, hlásí věk přece jen rychleji. Zdůrazňuji znovu, když se neběhá. Před tím maratónem 2004 jsem v červenci naběhal jen 100 km, v srpnu 120 a až v září 200 a to je málo. Na startu pak máš 72 kilo místo 66 a to je také znát. Běhat s „pískovou vestou“ takový dlouhý kurs je blbost. Takže čas 3:32,40 tomu odpovídal.

Ze zkušeností toho tučného období si někdy říkám, jak to vlastně s těmi kily je. V posledních deseti či patnácti letech, kdy se s nadváhou docela trápím, jsem si vypočítal, že na maratónu dělá jedno shozené kilo asi 4-5 minut času k dobru. Tedy, pokud tu nadváhu, kterou počítám klasicky odpočtem stovky od výšky, vůbec máš.

Osobně mám několik příkladů, kdy to bez ohledu na věk (ano, bez ohledu na věk), takto fungovalo.

Ted už nemá cenu vracet se daleko zpátky do doby, kdy jsem běhal maratóny s váhou 65 kilo při výšce 167 (běžeckou hmotnost kolem 60 kg jsem nikdy neměl) a lítal měsíčně kolem 300 až 350 km. Pak ty časy, snad i s ohledem na věk třicátníka, jsou téměř samosebou.

Ale když vezmu průměrný čas na tehdejších 65 kilo v hodnotě 2:55 z let osmdesátých (ve věku 37 let) a přidám k tomu 35 minut za sedm kilo po pěti minutách - máme tu čas

na úrovni 3:30 .... a takový jsem běžel v Kladně v říjnu 2004 (3:33 hod.), tedy o téměř dvacet let později v 54 letech. A měl jsem, hádejte kolik, no 72 kilo. Prostý výpočet ( 7 x 5 = 35 minut + no, možná ten věk či spíše mnohem slabší trénink -  srpen 100, září 200 km, kdežto tenkrát měsíc co měsíc 300)

A ve Stromovce o tři týdny později jsem se dostal na 70 kilo (což by mohlo být osm minut dolů z času). Na trati profilem srovnatelné s Kladnem to bylo 3:24 hod. To nemůže být přece náhoda! Prostě čas podle vzorce 1 kg = minus či plus 4-5 minut při maratónu funguje přesně.

O dva roky později znovu v Kladně přišlo 76 kilo, tedy tentokrát o čtyři „kilča“ víc (propočet oproti Kladnu 2004 tedy - 4x4 = 16 minut navrch) A čas? 3:48 (tedy o 15 minut více). Za tři neděle ve Stromovce 74 kil a čas 3:42 , znovu téměř do puntíku dle téhož. To jsem z toho teda jelen.

Existuje tedy vzorec - jedno kilo = čtyři minuty?

Poslední 30. maratón jsem běžel loni v Kladně. Na startu jsem měl (představte si, že jsem si sebou vzal váhu) 73,2 kilo. Tedy např. o 3 kila méně, než o rok předtím.  Mám pokračovat? No jasně, že se čas v cíli zastavil na 3:35.  Ten rok předtím to bylo 3:48. Prostě 3 kila x 4 = 12 či 13 minut.

A tak si někdy řeknu chlácholivě. To běhání a výkony nejsou tolik o věku, jako o kilech a objemu. Jistě ale přibývající léta nejsou výhodou. Více opotřebovaný organismus vyžaduje citlivější přípravu, přichází i nebezpečí vleklejších zranění, horší regenerace. Prostě se na to musí jít rozumněji. Dávat bacha, aby objemný trénink neubíral svalstvo a tak podobně.

A stále více si člověk také připomíná, že už to není o tom vyšťavit se, co to dá, ale o tom běžet co nejdéle v pohodě.

A tak i já už běhám tak, aby mne to bavilo a v cíli jsem si mohl ještě říci: „že bych se šel ještě proběhnout?“

Ale dost nadsázky. Chceme-li v jakémkoli věku podat dle vlastního úsudku dobrý výkon, není možné jít na závod „z voleje“ a už vůbec ne na maratón. Na rozdíl od Bohouše Štěrby, který dával v příklad utrpení řeckého vojáka u Marathonu, bychom se měli trápit jen chvilku, snad v tom posledním kole. A to ještě jen do chvíle, kdy zdáli uvidíme Bránu borců. Protože ta je v našem kondičně výkonnostním sportu a zálibě otevřená zcela správně pro každého. A zvláště pak při maratónu, naší velké lásce. A v té euforii maratónského finiše zapomeneme na útrapy, na to, co jsme podcenili i to, co jsme chtěli udělat jinak. Blížící se cíl a potlesk kamarádů mění naše slova z 30. či 35. kilometru typu: „příště už do toho nejdu“ či „proč do toho vůbec lezu“ na úplně jiná. A příště jsme na startu znovu, znovu a znovu. 

A tak to prostě má být.

Sláva Pilík

 Sláva Pilík (č. 37) bojuje s Hozou Merunkou ve finiši Rozdělovského čtvrtmarartonu v roce 2008