Rozběhnuto

Pokud chvilku běháte, potkáváte se na závodech opakovaně se stejnými běžci či běžkyněmi, zdravíte se často jako staří známí, ale pokud nejste z jedné běžecké party nebo jste se nepotkali na nějaké akci typu cesta v jednom autě na maratón vzdálený 1000 kilometrů, tak o leckom toho moc nevíte. Takovou osobností pro mě je Jana Požgayová, kterou těch šest let, co běhám, často potkávám, jako Pražanda to nemá na naše kladenské závody daleko (a my kolem Prahy). Před časem mě zaujal její příspěvek do „feministické“ diskuse na běžeckém fóru a tak mě potěšilo, že nás náhoda „dala do řeči“ na letošním Krušovickém soudku a jsem rád, že Jana pro mě a další čtenáře bude, po domluveném internetovém rozhovoru, menším tajemstvím než doposud. Tak kde jinde začít než na začátku? Nahlédl jsem do statistiky Krušovického soudku, kde máš (s letoškem) zaznamenáno 17 startů, první v roce 1985. V tom roce – dovolím si prozradit – Ti bylo 30 let. Poodhal, prosím, na úvod, co bylo tím impulsem, který Tě nazul do běžeckých bot? A kam spadají Tvé začátky?

V době studia jsem často trávila víkendy na dálkových pochodech. Začala jsem, jak jinak, než Prčicemi v roce 1975 a pochopitelně tou nejdelší trasou. Došla jsem včas a celkem v pohodě, pouze druhý a třetí den trochu bolely nohy. Zrovna tak jsem v podstatě bez tréninku (pouze týden předtím klusání v Riegrových sadech) absolvovala v roce 1978 Běchovice –vůbec můj první závod v čase kolem hodinky. Impulsem možná bylo i plnění podmínek Pinguina, kde se musely běžet Běchovice, ujet Jizerská 50 na běžkách, ujít stovka a ještě tam byly nějaké další disciplíny. Na dálkových pochodech se často klusalo, aby se co nejméně muselo jít za tmy a zbyl ještě čas i na odpočinek a hospůdku. Pak přišly děti a s pochody byl konec, jen ty Běchovice a v roce 1983 padesátá Velká kunratická. Když jsem měla volný den bez dětí, to byly hodně vzácné chvíle. A takový den byla právě poslední dubnová neděle roku 1985, kdy jsem si zaběhla svůj první Soudek. Vím, že jsem se někde na pochodu dověděla datum konání a že se běží ze Stochova do pivovaru v Krušovicích a pivo že tam teče proudem… Děti rostly, chodit na pochody je nebavilo, a tak když někde v denním tisku probleskla zprávička, že se někde koná běžecký závod (buď Ďáblický háj či velikonoční běh ve Vraném) a mají tam kategorie i pro předškoláky, tak jsem dětem navrhla, že bychom se tam mohli jet podívat. Oni tenkrát dosáhli na bednu, tak jsem kula železo, dokud bylo žhavé, pročítala páteční Mladou frontu a Práci Kam za sportem a začali jsme jezdit na běžecké závody. Děti si zazávodily, někdy i něco vyhrály, já si zaběhla, pak jsme se prošli lesem, upekli buřtíčky nebo relaxovali někde u vody.

Vedle toho, že je pro Tebe pohyb zkrátka životní styl, snažila ses v nějakém údobí své „kariéry“ tak či onak závodit, ať již s nějakým tím svým osobákem či se soupeřkami? Připravovala ses třeba specielně na nějaký závod... abych tu desítku dala pod…? Jakého výkonu si ve svém běžeckém životopise považuješ? A abych nedejbože nemluvil jen v minulém čase... jaké máš současné představy o tom poměru: radost/výkon. Mám takové podezření, že přestože jako většina z nás si to chceš především užít, není ti ten výsledný čas zejména na „známých tratích“ lhostejný?

Každý, kdo někdy běžel maraton, ví, že nelze ležet za pecí či sedět u počítače a pak třeba po půlroce nicnedělání se nějakého zúčastnit a doběhnout pod 5 hodin. Musí alespoň jezdit pravidelně dlouhé štreky na kole či v dnešní době na populárních kolečkových bruslích a mít určitou fyzickou kondici. V době, když jsem neběhala nic jiného kromě Běchovic, tak dva týdny před startem jsem si šla oběhnout do Riegráku pár koleček. Mám určité představy a mám radost, když se mi desítka podaří pod hodinu. Ale to vzhledem k věku bude stále iluzornější. U mě je to vždy spíš o momentální dispozici. Třeba letos jsem docela dobře zaběhla Pardubický půlmaratón (2:16:09), týden před Soudkem, a naopak na Soudku jsem nedosáhla času dle svých přestav. Zrovna tak když jsem poprvé před mnoha lety přijela na Janovských 19 km a běžela je bez přípravy v turistických botaskách – mám ten rok svůj rekord trati. Statistiku si vedu a jsem spokojená, když běžím nějaký závod téměř stejně rychle jako před deseti lety. Běh je asi nejjednodušší způsob (stačí dobré boty), jak si udržet fyzičku i duševní pohodu do vyššího věku.

A teď bych rád zabrousil do své nejoblíbenější oblasti, kterou je něco jako člověčenství. Mám na mysli „to hrabalovské“, jak mám možnost mezi běžci vidět. Právě u lidí inklinujících k trávení času výběhem po horách i dolách není nouze o trochu posunutý žebříček hodnot, než u většiny kritizující před televizí s lahváčem v ruce hokejisty, fotbalisty či olympioniky slovy: ten tam nemá co dělat, je tam na dovolený, hned bych ho vyhodil. Kdo Tě tak utkvěl svou vyšinutostí v dobrém, ba nejlepším, slova smyslu svým sportovním či životním přístupem?

Svým přístupem ke sportovním úspěchům mě utkvěl v paměti náš olympijský vítěz ve vodním slalomu Lukáš Pollert (Barcelona 1992, stříbro Atlanta 1996). Určitě nekritizuji fotbalisty či hokejisty za špatný výkon. Nejsme stroje, ale lidé. Oni mají jen tu výhodu, že se jim jejich koníček díky talentu stal zaměstnáním s velmi dobrým finančním ohodnocením. Ovšem nejsou to peníze bez dřiny a hlavně s přibývajícím věkem musí také myslet na zadní kolečka, asi nebudou mít finanční problémy, ale to neznamená, že budou i šťastni.

Myslíš, že široký okruh běhajících hobíků nějak ovlivňuje to, co se označuje za " naši běžeckou špičku"? Myslíš, že kdyby se vyskytl nový Zátopek a byly ho plné noviny, že by to s běháním zkusilo víc lidí? Nebo je hobíkům tak trochu jedno, kolik bude mít náš běh zástupců třeba na Olympiádě?

Na tuhle otázku nevím, jak bych odpověděla, neb já nejsem typický hobík, ale "běhající turistka". Mě by to v žádném případě neovlivnilo, vždycky jsem jednala dle svého přesvědčení a skoro nikdy se nedala strhnout davem. Ráda chodím v létě v šortkách a nosím je stále, jak v dobách, kdy to bylo módní, tak i v době kdy se nosily jen na sport, protože se v nich cítím dobře. Ale to bych už odbočovala od tématu.

Žen běhá výrazně méně než mužů, sám si dovolím odhadnout, že obecně taková jako že „spolková“ činnost žen za muži zaostává. Ať již ve sportu, ale i v jiných sférách toho, čemu se říká koníček. Mám na mysli, že třeba leteckých modelářek je asi málo, na fotbálek se ženský taky málokdy domluví, pravda ten aerobic, vyšívání... a tahlety věci, to jo. Tak jak tenhle rozdíl vidíš ženskejma očima?

Ženy jsou od přírody schopny vykonávat práci, která je potřebná, ale jednotvárná. Je to asi spojeno s úlohou samiček při výchově potomstva. Tyto veskrze nudné činnosti (domácnost, vaření, praní, úklid) obvykle nepodněcují k dalším aktivitám, psychicky ubíjejí a odpočinek pro takové ženy znamená sednout si k televizi, číst si, plést nebo šít, popřípadě se rozvalit na gauči. A na koníčky jako mají muži (známky, fotbal a jiné sporty, počítačové hry) už nemají energii a tvrdí, že ani čas. I když já si myslím, že čas si člověk vždycky najde na to, co chce dělat a co dělá rád. A taky ženy se nedokáží pro něco hrozně moc nadchnout jako muži. Já jsem v tomhle nikdy nebyla takový ten typ „ženy pečovatelky“, domácnost jsem nikdy nešůrovala, v době gymnasiálních studií jsem hrála dívčí kopanou a zvuk vysavače ve mně stále vzbuzuje záporné pocity. A kromě běhání mám ráda vodu, turistiku, VHT i cyklo a cestování (viz můj web http://www.janapozg.ic.cz/).Jinak co se týká běhání, taky se někdy dokážu vyhecovat k většímu výkonu. Obvykle na bězích, kde je kategorie žen nad 50 let. Ne, že bych tam neobsazovala místa spíše od konce, ale je to férové závodění, dvacítka či i pětatřicátnice bude vždycky lepší, to i já měla lepší časy v tom věku. Teď na Tuháčkově běhu, kde závodili i neběžci se mi podařilo být v kategorii nad 50 let dokonce třetí ze šesti. Když jsem se rozhodla běžet svůj první maraton, běžela jsem ho pod pět hodin (Praha 2004). A od té doby chci každý rok se zúčastnit jednoho maratónu a jednoho půlmaratónu. Letos mi utekl Jirkovský jednookruhový krosmaraton, tak asi padne moje volba na ten zářijový v Kladně, kde je perfektní organizace, hezké prostředí Lapáku, jen kdyby nebylo tolik těch kol… Ale chápu, že pro organizátory i závodníky je to výborné ty kola (občerstvení, odpočinek, převlečení), akorát se přinutit běžet to samé 8krát?

Doufám, že povídání s Janou bude pro leckoho zajímavé, jsem rád, že po mě další tvář z běžeckého pelotonu získala konkrétnější obrysy, děkuji Janě za vstřícnost a připojuji se k pozvání na Kladenský maraton.
Miloš Kmuníček, 13. června 2008