Rozběhnuto

Jo úseky.
Kdybych v poslední stovce šesté pětistovky, když je běhám, zakopl, rozrazil si hlavu a na místě zemřel takto násilným, ale vysvětlitelným způsobem, jsem přesvědčen, že by patolog nad mými ostatky byl rozpačitý. Nejen že ke konci každého úseku mívám jak se říká srdce v krku, to by jěště šlo pochopit a dovodit z mého sportovního oblečení, ale proč se mi slezina zatoulala do žaludku a játra jsou omotána tenkým střevem, o bloudící ledvině ani nemluvě, to by, troufám si odhadnout, těžko chápal. Chci tím říci, že když jdu úseky na krev, tak mám pocit, že pajšl jako celek ve snaze uvolnit místo rozpohybované bránici a z těla se deroucím plicím, nechce překážet a pohybuje se v prostoru a čase buď přímo mimo mě, určitě však jinde, než je jeho obvyklé místo.

Rychlost má dva limitující faktory. Nohy to musejí utočit a zbytek těla udejchat. Aniž bych to anatomicky nebo fyziologicky, či jak by se to správně řeklo, rozebíral, představuji si pod tím udejcháním nejen plíce, ale hlavně oběhový aparát v čele s tou božskou pumpičkou – srdíčkem. Vím, že tréninkem vzroste množství tepének a žilek, především těch nejjemnějších vlásečnic, transportujících krev s tím potřebným kyslíkem k jednotlivým orgánům, orgánečkům či až k té nejposlednější buňce. No do těch se to už asi dostává něčím jako je difuse přes buněčnou stěnu, ale to je mikrosvět sám pro sebe a není do něho moc vidět. Ten makrosvět se pokoušíme zmapovat, k čemuž jsme vyvinuli pojmy jako je například maximální tepová frekvence, laktát či bratři tlaci ( systolický a dyastolický).

Když jsem po letech nicnedělání ( sportovního ), s běháním opětovně začínal – zhruba o stejný počet kil těžší jako o kolik let starší – tak jsem kamarádům sportovcům na potkání vykládal, že se sice zadýchám, ale nejsem schopen se zchvátit jako zamlada, protože nohy to neutočí, nevydrží běžet tak dlouho, abych se dostal do stavu, že to nejde udýchat. Ale protože adaptace svalů bude – empiricky jsem vycítil, netvrdím to – rychlejší, než adekvátní rozšiřování krevního řečiště, tak jsem se po několika týdnech posunul do stavu, kdy nohy by už mohly, tedy ještě mohly, ale docházel kyslík. Nestihl jsem to udýchat. Ale protože v přírodě vše spěje do rovnováhy ( to vím jistě), tak po několika měsících pravidelné a rozumně zvyšované zátěže došlo k vyrovnání možností obého - nohou i dechu. Výsledkem té rovnováhy je, že při „ jako že plném zatížení“ trpí oboje : nohy i pajšl. Do té doby trpěla jen jedna z uvedených součástí a donutila mě zvolnit dřív, než se začala ozývat ta druhá.

Takže lze říci, že jsem-li trénovanější trpím dvojnásob oproti době, kdy jsem začínal a nebyl na tom tak dobře. A také platí a je možné konstatovat, že jsem li trénovanější, tím jsem schopen trpět delší dobu. Schopnost vydržet „ vražedné“ tempo se prodlužuje.

Ať již při úsecích běhaných na maximum či ve finiši závodu, vždy jde o souboj vůle s možnostmi těla. Mozek, pokud jej asi hodně nepřesně vezmeme jako zástupný termín pro vůli, psychiku a ostatní atributy duševního světa, se pere s limity, které mu nastavuje ta naše schránka z masa a kostí. V kolektivních sportech lze tu a tam zaslechnout : náš mančaft měl větší vůli po vítězství...V běhu při vyrovnanosti výkonů snad také do konečného výsledku souboje v cílové rovince promlouvá něco, co není jen z té oblasti materiálna, ale především a zásadně půjde o možnosti ryze hmatatelné, získané na straně jedné geneticky, na straně druhé tréninkem.

A proč to vlastně celé píšu? Chci se dostat k vysvětlení, že neběhám úseky zdaleka jen proto, abych si zvýšil své rychlostní parametry ( u živočicha jaksi nepatřičný pojem), ale předevší, přátelé, proto, abych se následně odměnil pomalým, příjemným výklusem, kdy konečně začínám i při běhu slyšet nejen štěbetání a trylky ptáčků zpěváčků, ale i šustění a bubnování padajících žaludů. Při zběsilém tempu úseků slyším kromě vlastního sípavého dechu jen burácející tep v k prasknutí napjatých tepnách. Následný příjemný pomalý běh, to jsou nádherné okamžiky, kdy tričko uschne dřív, než se stačí propotit, je čas pozorovat veverku, jak než k ní doběhnu, stačí několikrát obkroužit kmen stromu, aby na mě vykoukla pokaždé o něco výš. Jako bonus k příjemným zážitkům spojených s výklusem je možnost lelkovat po obzoru, když vyběhneme na nějaký pěkný výhled...a stihneme s Karlem Hynkem pozorovat jak obláčky pomalu nebem plynou...