Rozběhnuto

Většina běžců, co se scházíme na závodech, nějaký závod pořádá či alespoň leckde pomáhá. Mám na mysli nás mimodráhové. A je na místě vzpomenout na ty, kteří si ten svůj běh hýčkají i poté, co s aktivním běháním končí. (To zdravím třeba Vaška Čížka). A tak po celý rok můžeme každý týden někam jet a bojovat na tom svém místě startovního pole. Zkušenosti s organizací má tedy každý a odlišnosti jsou jen v tom, čemu se říká „miestne špecifiká“.Jen pro trochu úsměvu se pokusím vzpomenout na některé maličkosti, které „také“ dělají závod. Vyšlo mi z toho jakési desatero, snad ne úplně o ničem:1. Značení, to je také latex na nohou a někdy i za ušima, jak ti kape po plechovce nebo ze štětce, když obcházíš trasu.2. Startovní čísla, to je také jejich sušení po doběhu, kdy jsou propocená úsilím. 3. Odemknout závory na začátku lesních cest, to je diplomacie s revírním, okořeněná vážně se tvářícími písemnostmi s institucemi (Lesy České republiky, kladenský magistrát), kdy je třeba slíbit (a dodržet), že ty fáborky po závodě sundáme. 4. Nedejbože, aby přestala psát propiska při zapisování časů dobíhajících... takže zásoba náhradních... o zapisujících rozhodčích ani nemluvě (všechny dosavadní ročníky „změřil“ Petr Pánek... více než podporovaný ženou Ivetou). 5. Co nás při čtvrtmaratonu v Rozdělově nemůže zaskočit, je výpadek elektrického proudu či kolaps počítačů... všechno máme na páru... (vlastních paží). 6. Občerstvení či ceny, to není jen o tom mít je za co koupit (i když o peníze jde až na prvním místě... nejde – první i poslední jsou lidi), ale také se to všechno musí přivézt, naložit, vyložit, uskladnit... a cesta pro trička mně letos trvala přes ucpanou Prahu několikanásobně déle než trvá samotný závod.7. Za docela velký oříšek považuji „koordinaci“ navigátorů na trati. Některá místa, kde je vhodné doplnit šipky na zemi o živé ukazatele, se obsazují operativně jak kdo přijde před závodem (základ je samozřejmě domluven předem – Ahoj Kučerovi). Pokud však ochotný navigátor trasu nezná, je časově nemožné jej dva kilometry někam dovést, vrátit se a všechno stihnout. Zabloudit... to není legrace... to zamrzí.... běžce i organizátora.8. Samozřejmě běžce potěší, když je u prezence vítají atraktivní modelky a ne starej zarostlej chlap... ale to si už dělám opravdu trochu srandu a přeháním to... a co jsem tím vlastně chtěl, pánové, říci? Takže chci poděkovat nejen za prezenci... víme komu. 9. Když jsme u té prezence... nejde jen o to vybrat startovné, ale také vědět, kde jej následně schovám. Běžec mi nic nevezme, ale někde se může přimotat pochybná existence větřící mumraj... 10. No a nakonec ty spínací špendlíky. Tím jsem vlastně svoje organizátorské kroky začal. Je jasné, že začít večer před závodem shánět již stejně zavřenou švadlenku je blbost. 18. 8. 2008

Miloš Kmuníček ve spolupráci s oběma Mikuláši (Rychlým i Pomalým)