Rozběhnuto

„V těch Pečkách se nás sešla spousta běžcůch, Róbert poráží Poláci i Kladeňáci.“

Jazykově přecitlivělí čtenářové vycítí, že jsa po závodě vyčerpán a zemdlen, derou se mi na rty i papír (obrazovka monitoru je taky papír) z ranného mládí fixované formulace kladenské mateřštiny naposlouchané při pobíhání po sídlištích s kamarády, z nichž někteří nastupovali nebo záhy přecházeli do školy „U Floriána“, kde jim byla věnována zvláštní pomoc, obsažená i v názvu školy. Shora uvedená věta je podle vzoru: kluci, dem si hrát na vojáci.

Ale to jen pro objasnění, že od vyčerpaného organismu, jehož je mozek nejslabším článkem, se v dalším textu lze dočkat roztodivných blbostí, sám budu překvapen až to zregenerovaný (vtipně nepřekrucovat) budu číst. Nabízí se otázka, proč tedy s „reportáží ze závodu“ nepočkat, až budu při smyslech, ale zde je zase nutno mít na zřeteli křivku zapomínání, kterou mám dost strmou a s odstupem si vybavuji jen něco.

Takže k závodu. Kladeňáků nás v Pečkách bylo víc. Pepa Poduška, Pavel Nedvěd (ve společnosti běžící pražandy H.B. občasné účastnice našich závodů), neběžící kapitánka Alice Procházková, Jarda Bohdal a Petr Syblík, kteří jsou sice přespolní, ale hájí barvy Maratónklubu Kladno, a já. Nutno přiznat, že naše kladenská „týmová“ spolupráce na vítěznéhoRóberta Štefka (30:52) opravdu nestačila. Je sice pravda, že mi to Pepa dobře rozběhl, dokonce jsem jej ještě tak 200 m po startu před druhou zatáčkou kus před sebou viděl, ale to bylo tak všechno. Stejně tak jsem nezachytil Jardu Bohdala, když mě za zvuků svého charakteristického hekání na prvním kilometru předbíhal. Jako obvykle po pomalejším zahřátí na provozní teplotu zařadil rychlost, které se v cíli říká 37:04. Nutno zmínit, že Pepovi Poduškovi jeho vynikajících 33:29 stačilo „až“ na 3. místo mezi čtyřicátníky, takový to byl letos fofr.

Druhý celkově Polák Alex Blasinsky (31:28) musel uznat, že na letošního čtyřicátníka Róberta, z toho „asi ňákýho slušnýho“ Kroměřížskýho oddílu, zkrátka nemá . Róbert jako čtyřicátník udělal v této kategorii traťový rekord, ale ve výsledcích je veden jako „mladej“, kam se asi pod vidinou vyšší finanční prémie zaprezentoval, takže jak to pořadatelé, pro účely statistiky a análů vyhodnotí, nevím. Celkový rekord tratě odolal.

Těší mě, že se fotografce Alici podařilo zachytit v jednom záběru společně dvě významné osobnosti „Československého“ běhu. A sice již zmiňovaného Róberta Štefka a Ivo Domanského. Proč říkám „Československého“ je snad více než zřejmé. Vždyť v jakém státě toho Ivo naběhal a organizátorsky podpořil nejvíce, no přece v Československu. A v kterém státě Róbert, Slovák, již nějakou dobu startující za Českou republiku. Je jasné, že všichni, kterým je nám 40 a víc jsme dosud „většinu“ života proběhali v Československu, ale právě v tom spojení s Róbertem nad fotografií s Ivem se mi to nějak připomnělo.

Startovalo 40 žen, z nichž mě jen tak pro zajímavost 6 předběhlo. Nemám stárnout nebo víc běhat. Nejlépe obojí. S tím běháním se snažím, ale s tím stárnutím... mi to nějak nejde. Ale jsou tací, kteří s těmi křížky na svých bedrech více než úspěšně bojují, či přímo popírají přírodní zákony. Jak jinak si vyvětlit například výkon Miloše Smrčky, který ve svých 54 letech dal v Pečkách traťák padesátníků (33:26). Ale ještě zpět k těm ženám. Těch šest, co mě předběhlo, se nejenže dostalo pod 40 minut (což i já), ale docela dost pod 40 (což já už jaksi ne). První Vendula Frintová 35:21, druhá Radka Vodičková 36:11, třetí Monika Preibischová 37:05 a ještě šestá Lenka Šibravová 38:16. Všechna uvedená děvčata jsou v kategorii do 34 let, další z této kategorie sedmá Dagmar Novotná ml. šla Pečky za 46:59, tedy za elitní šesticí je řádná mezera. To však není tak úplně pravda pokud se podíváme na čas vítězky kategorie 35 až 44 let, kde vyhrála Dagmar Novotná st. v čase 43:19 a na čas první mezi ženami staršími 45 let, který dosáhla výkonem 43:47 Karla Mališová. Pravda je, že děvčata, co mě předběhla, jsou v průměru přesně (dal jsem si tu práci) o dvacet let mladší než já (27 ku 47). „Ale to je neomlouvá“.

S Pepou Poduškou jsme „shodně“ běželi druhou pětku po obrátce o minutu pomaleji té první. A to jsem si cestou tam říkal, že zpátky tobude přeci jen o chlup víc z kopce... no nebylo. Ona je to „téměř“ rovina, ale když se to téměř sečte s takovým jakože větérkem a při cestě od obrátky do cíle vynásobí (u někoho umocní) úbytkem sil, tak ve výsledku jsme s nějakou tou vteřinou v plusu, což u běžeckého závodu není tak úplně žádoucí.

Takže když to shrnu... a co jsem to vlastně chtěl říci? Pěkný běžecký zážitek, pro špičku na pozadí početného „průměrného“ pole, pro nás pomalejší „ za popředím“ takových jmen jako Štefko či Smrčka, vše pod dohledem Ivo Domanského a muziku tvrdících sedmdesátníků Hlusičky a Řápka a okořeněné faktem, že nás spoustu předběhly ženský.

Večer po závodě ne úplně dostatečně zregenerován zapsal Miloš Kmuníček