O fandovství
Jako Kladeňáka a hokejového fandu mě potěší, když Kladno vyhraje. Pivo před třetí třetinou při stavu 4:1 hned chutná jinak. Ale i když prohrajeme, tak tleskám šikovné kombinaci olympijských vítězů Patery s Procházkou i v případě, že puk v brance neskončí. Stejně tak mě potěší třeba úsilí juniora hrajícího mezi dospělými s chráničem obličeje, jak se pere o své místo v mančaftu. I když je na co koukat, je „lepší“ když vyhrajeme. Chci tím říci, že nám fanouškům čehokoliv není jedno, zda „naši“ vyhrají. A samozřejmě to platí jak pro sporty kolektivní, tak pro v davu soupeřů se peroucí individuality, jako je tomu třeba při běhání, ale i cyklistice a mnoha dalších sportech.
Fandovství je hodně o patriotismu. Oddílovém, fandíme svému městu, zemi. Ale můžeme fandit i z jiných příčin, ten který sportovec je nám sympatický bez ohledu na to, odkud je.
U některých, zejména „těch“ velkých kolektivních sportů, přinášejí fandové do ekonomiky sportu peníze nejen tím, že si koupí lístek na zápas, ale také díky obchodu se suvenýry, spousta nejen mladých kluků vyráží fandit v dresu Nedvěda či Jágra.
A když nás těší, že ten či ti, kterým fandíme, vyhrají, tak na druhé straně naopak. A u toho se chci zastavit, proto jsem to téma nakousl. Jak vypadá v očích fanouška opak radosti z vítězství? Různě, škála přístupů ke komentářům neúspěchu, porážky či prohry se mi jeví širší než to, jak lze popsat prožitek z vítězství. U úspěchu je rozvíjen v zásadě jeden společný jmenovatel, kterým je pozitivum jako takové. Jistě je zde také mnoho odstínů podle toho, zda se vítězství dalo očekávat, či zda jde o překvapení; míra oslavných ód je závislá na prestiži závodu či utkání, vrcholem jsou vítězství olympijská a dalo by se to dál rozvádět. Ale ač snad nejsem nijak zvlášť pesimisticky založen, chci trochu rozebrat pohled nás fanoušků na situace, kdy odcházíme ze stadionu či od televize a naši nevyhráli. Jistě každá situace byla, je a bude jiná. Vše je v nějakém „tom svém“ kontextu. V současném rozložení sil je například ostoupení fotbalistů ze základní skupiny na mistrovství světa považováno za velký úspěch, to samé u hokejistů je bráno jako povinnost.
Podíváme-li se na „naše“ maratonské běhání, tak úspěchem by již byla samotná kvalifikace běžce na olympiádu. U vítězné Báry Špotákové by, dovolím si odhadnout, bylo takové třeba „až“ třetí místo v novinách hodnoceno jako že medaile je dobrá, ale s hořkou příchutí nenaplněných nadějí nejvyšších. Je zřejmé, že totéž se dá pojmout a chápat diametrálně odlišně. A naše vnímání výsledků výživně ovlivňují média, tedy jejich novináři.
Ale chci se dostat k jádru pudla, za které považuji – teď nevím jak to správně říci – asi to, co nazýváme žebříčkem hodnot. Vezměme sport a jeho postavení a význam ve společnosti. Nechci a nebude zde snášet rozumy, jak někdo začne běhat, protože chce zhubnout a udělat něco pro své zdraví, pro jiného že jde o životní styl, bez kterého by se mu zhroutil svět a tak dále. To k čemu se snažím dobrat je o tom, jak vnímáme (jako společnost) postavení a význam těch nejúspěšnějších ve světové konkurenci. Lépe řečeno, jak vnímáme jednotlivé výkonnostní stupně ve sportu jako fanoušci. Z pohledu médií a novinářů či reportérů je díky omezenému prostoru a času možnost se věnovat jen nejvýznamnějším sportovním akcím a jen předním umístěním nebo pouze nějak výlučně zajímavým situacím (jako je třeba návrat Lance Armstronga do pelotonu i když hned nevítězí). To je jedna oblast, ta špičková. Co do kvantity naprosto zanedbatelná, protože sport je o tisících a milionech těch, kteří se do sestřihu sportovního zpravodajství v televizi nikdy nedostanou. Tím, že špičkové výkony se dostanou na přední stránky, tím se o nich ví, o čem se ví, o tom se přirozeně mluví a řeči, komentáře a hodnocení se vedou. Někdy více zasvěceně, jindy více neobjektivně. Tak to je a jinak to nebude. Připadá mi to jako trochu prázdná fráze, ale říká se a já v tom také něco vidím, že ten který špičkový sportovec je pro řadu sportujících fanoušků inspirací.
Teď mi to nedá poněkud neodbočit: Jen sport a válka (a ta ještě ne vždycky) je o vítězi. V ostatním lidském konání se k tomuto modelu také leckdy přibližujeme, ale není to tak prvoplánové. Mohu být úspěšný obchodník, herec, řidič jezdící bez nehod a můj leckdy „kolega konkurent“ je také úspěšný. Na tenisový turnaj přijede 128 hráčů a jen jeden může vyhrát. Na start maratonu nastoupí… a tak dále. Ve sportu jsou až na výjimky samí poražení… z tohoto úhlu pohledu. Samozřejmě, když uběhnu svůj první maratón jsem vítěz jak pro sebe, tak pro spoustu svých blízkých a kamarádů, kteří mně fandí a to bez ohledu na kolikátém místě jsem skončil.
Ale vraťme se k meritu věci, které se mi stále nedaří uchopit. Celé to píši proto, abych sice neodpověděl, ale jen si položil „nahlas“ otázku, kam asi tak v tom našem žebříčku hodnot patří sportovní výsledky – úspěchy i neúspěchy - „našich“. Že o nich my fandové budeme často vášnivě diskutovat je fandovství přirozené. To co chci touto úvahou nakousnout, je smysl diskusí a komentářů v případě, kdy „naši“ nedopadnou podle obecného očekávání či představ, kdy takové následné hodnocení je o: frustraci, zmaru, tragédii, zkrátka o negativních emocích a pocitech…, a přitom sport je tak krásný. Vezmu–li si oblast mně nejbližší, tak moji radost z běhu když v lese všechno voní, ptáček tu a tam cvrlikne, nic mě zrovna nebolí a šinu si to pro mě příjemným „svižným“ tempem, tedy ten fajn pocit, tu radost nijak neovlivňuje fakt, že nejlepší maratónec z našich luhů a hájů Róbert Štefko je v současnosti svým časem ( ) na…. místě na světě. Je mi jedno, že před dvaceti, čtyřiceti lety běhalo u nás pod 2:30 či pod 3:00 několikanásobně víc běžců. Přitom si pustím televizi a budu se dojímat finišem těch, kteří to dávají pod 2:10… a koneckonců mě těší, že běhám jen hodinu za nimi.
Ono to celé má asi další rozměry a rozměrky, takové to „sebevědomí“ a národní hrdost. Kdyby třeba „naši“ tři olympiády po sobě nepřivezli žádnou medali a ti kolem nás (Rakušani, Maďaři, Poláci…) ano, tak bychom si mohli klást otázku, zda v té naší kotlině nejsme „méněcenným“ etnikem. Ale to je jen takové kdyby… a tak to není.
Jistě že mi to pivo po hokejovém finále mistrovství světa bude jinak chutnat, když naši vyhrají, ale i když ne, tak nebudu říkat, že na to, kolik berou, toho moc nepředvedli. (Ono to kolik berou nesouvisí se sportem, ale s kolotočem byznysu reklamy, přenosových práv a podobně, že.)
Takže jak to uzavřít? Kdyby Bára Špotáková na olympiádě posledním pokusem nezískala zlato, nemělo by nás tolik, včetně mě, vlhko v očích, ale jinak bych jí fandil úplně stejně.
Miloš Kmuníček
