Rozběhnuto

„Dneska to poběžím na pohodu „ (myšleno při závodě)

Občas výrok uvedený v nadpisu někde zaslechnu nebo si tuhle formulaci přečtu na diskusním fóru. Hned úvodem k následující „ úvaze“ chci říci, že je mi tahle formulace nesympatická. Nechť mi to všichni, co jí používají, respektive daným směrem obsahu slova tohoto smyslu uvažují, mají klidně za zlé.

Tedy v čem ta nesympatije vězí?

Podívejte se pane redaktore, pane běžče nebo co jste, kdybyste to opravdu s běháním myslel vážně – a já nepochybuji, že někdy o tom alespoň uvažujete – tak byste věděl – pokud nejste úplný debil – že když si chcete udělat pohodu, tak se natáhnete na kanape a nejdete přeci běhat. A to nechci mluvit o pohodě, když se ještě k tomu ležení na kanapi uvolníte jednou – opakuji pouze jednou – skleničkou Becherovky. 

Tak takhle nějak si umím představit, že by také někdo odpověděl. No a jak to mám já? Moje teze o běhání na pohodu vychází ze dvou běžeckých poloh – ostatně jiné než dvě neznám:

1. Když mám naběháno : pak to mažu co to jde. A o pohodě se nedá mluvit, protože se   

    šťavím tak, abych udržel pokud možno pro mě maximální rovnoměrné tempo po celou

    délku trasy.

2. Když nemám naběháno : tak to taky mažu co mi síly stačí. A o pohodě se nedá mluvit,   

    protože mám co dělat, abych udržel jakés takés tempo po celou délku trasy.

Rejpalové teoretici mohou argumentovat, že tím během na pohodu dotyčný „pohodář“ – to říkám jako i r o n i  c k y  - myslí, že to tentokrát jenom tak odkluše. Ale to přeci, jak z výše uvedeného vyplývá, nejde. Když na to mám, tak přeci závodím…vyklusává se po závodě …myslím jak bezprostředně po doběhu závodu, tak den či dny následující -  pro regeneraci a právě pro nějaké to nabrání té pohody v pravém slova smyslu. A když na to nemám, tak to mé běhání je stejně jen něco maximálně jako nějaký ten rychlejší výklus, který pro mě není pohodou, protože je v danou chvíli maximem mých možností – na to aby pohodou byl, tak potřebuji nějaký znatelný rozdíl mezi tím, kdy běžím rychle a závodím, ve srovnání s pomalým regeneračním během (kdy se o pohodě samozřejmě mluvit dá). A jestliže na to nemám, tak nejsem schopen vyvinout tempo, které by mě nehltilo, respektive jinak řečeno tempo, při kterém bych se ještě nehltil.

No dejme tomu, že jsou nějaké mezní situace (nic není co se běžeckého organismu týče černobílé), kdy mi to sice neběhá, ale pomalinku můžu klusat a nezahlcuju se. To je pak ale otázka, jestli jsem zralý jít na závod …i když budiž, pro spoustu z nás je to kromě závodění, že taky přijdeme mezi lidi…navíc jak se říká „mezi svý“.

Dovolím si zmínit jednu vlastní konkrétní zkušenost: S dcerou Janou jsem onehdá běžel v Praze půlmaraton, myslím doslova s ní – tedy jejím tempem, tehdá ne moc pod dvě hodiny. Byl jsem po nějakém běžeckém výpadku, tak že si to dám jako s ní pomaleji, než na kolik bych aktuálně měl sám. No dá se říci, že jsem tak do 15 kilometru běžel na tu „ pohodu“, ale ke konci už mi to přišlo tak akorát. A tím, že jsem neměl moc naběháno, jsem se sice tím pomalejším tempem neschvátil, ale že bych to jako celek hodnotil, že pohoda, tak to úplně né.

A na závěr moje zkušenost: nejpohodovější závody mám ty, co běžím na hranici osobáků, protože aby tomu tak bylo, tak na tom musím být dobře – a když je na tom člověk dobře, to je pak teprve ta POHODA.  

Miloš Kmuníček