Běh Bezručovým údolím 2008
Ten kladenský kostelíček
kolem něho černý les
až tamtady půjdu
vzpomínat si budu
co dělá můj miláček
můj miláček jede jede
......
......
ještě jsem nesnídal
už jsem mašíroval
z Kladna do Chomutova
......
......
Tak fragmentem alespoň Kladeňákům známé písně se snažím předznamenat cestu „reprezentace“, tedy samozřejmě náhodně poskládaného vzorku členů kladenského maratónklubu, do Chomutova. Říkám-li vzorek, je to docela vystihující. Je tu od každého něco. Začneme-li mládím a krásou, tak ta se jmenuje Lucka Růžková (něco přes dvacet), třicátníky reprezentoval Pavel Bříza, který se sice na jedné straně k Lucce chová pozorně a vůbec si jí tak jako hledí, ale při závodě se na ni moc neohlíží, jakoby mu bylo jedno, co se za ním děje... a ať si jako Lucka „vzadu“ dělá, co chce. Nejsou zatím známé žádné indície o nějakých nepřístojnostech (jako tam vzadu), ale je jasné, že jakmile bychom se něčeho domákli, tak s tím věrni bulvárním zvyklostem hned vyrukujeme, a to samozřejmě dřív, než si cokoli ověříme, a také to lehce přibarvíme, aby to dostalo ten umělecky chytlavý šmrnc.
Zda s tím souvisí či nesouvisí, eventuelně jak, snaha Lucky doběhnout Ládu Tlustého a důvody, proč Láda ve svých osumašedesáti utíká před dvacítkou, to necháme na fantazii laskavého čtenáře. Uvedená skutečnost vychází z výsledků běhu, Láda jedenáct vteřin v cíli před Luckou. Jen tak pod čarou si dovolím nahlas zauvažovat, jestli tomu Ládovi nedělá dobře, když kolem něj ty holky tak jako že hekají... ale to je jen moje samozřejmě nepodložená úvaha... Druhý osumašedesátník, Rudla Kusebouch to běhá už s rozumem, ví, že když na něj „děvče“ zabere, tak se nechá doběhnout (jako to děvče), proto před nikým neutíká, ani nikoho nehoní, nasadí svoje tempo a stihne vychutnávat krajinu... a stejně, vzhledem k tomu, že jezdí na závody se svojí ženou Mášou, tak se logicky (jako že planě a zbytečně) nerozptyluje tím, kdo okolo něj cupitá nebo vzdychá. Ona si ho (jako tedy Máša) zkrátka pohlídá. Čerstvý padesátník Pepa Beránek před sebe toho mladšího Pavla Břízu nechce a nechce pustit (tentokrát o pět vteřin)... a to se oba, jak se mi zdá oproti třeba loňsku, nějak zlepšují. Jestli to u Pepy není tím, že se vždy těší do cíle, kde na něj jako obvykle čekala také žena Maruška (teda jako jeho vlastní). Nutno dodat, že Pepa Beránek se mezi padesátníky pohybuje ve výsledcích v patrech horních až nejvyšších, v Chomutově těsně pod bednou. Na tu se ale přímo vyhoupl náš nejlepší Pepa Poduška, který se tentokrát nechal ve své kategorii čtyřicátníků předběhnout Viktorem Petronjukem, což není žádná tragédie.
Asi tu trať znáte, je to obrátková patnáctka, jak název běhu napovídá Bezručovým údolím... směrem do Krušných hor (to samozřejmě přeháním), ale opravdu ta první půlka „pomalu ale jistě“ pořád stoupá, no a zpátky co sis vystoupal, si zas seběhneš... to dá rozum. Jak Pepa tak já (ovšem já za ním s uctivým – ač jsem o rok starší – odstupem) jsme od obrátky zpátky běželi o tři minutky rychleji. Některý kilometry jsme dolů běželi i za 3:10, říkal mi Pepa. (Teda jako oni ve předu, že). No pro mě je to dnes jaksi méně představitelná rychlost (jó, když mě bylo osumnáct), kdyby se mi nějaký takový fofr přihodil, tak bych asi koukal, za co kde zatáhnout a otevřít padák. Jako správnej Team jsme s sebou měli vedle již zmiňovaných členek realizačního týmu (Máša a Maruška) i klubovou fotografku Alici Procházkovou, slavnou mimo jiné tím, že před týdnem obsadila druhé místo ve fotografické soutěži pořádané známým internetovým serverem, umístění to honorované vložkami do bot, na které se upřímně těší, skoro stejně jako na mě při doběhu, když mě opomněla vyfotit.
Ale hlavně, proč jsme tam jeli, je dáno tím, že to spunktoval... tedy alespoň mě spunktoval, Rudla Kusebouch, který tady v Chomutově (tak někdy před čtvrt stoletím) běžel svůj první závod, což je pro něj pochopitelně srdeční záležitost a já, duše citlivá, se taky hned dojmu. A protože podle Rudlovo statistiky to letošní Bezručovo údolí je jeho 601. závod, načal Velkou písmenou druhou šestistovku závodů, do které je na místě mu popřát svižné nohy a silný dech. O svěžím elánu nemluvím, toho má Rudla dost, i když jej neustále kolem sebe rozdává, zkrátka mu neubejvá.
Mohlo nás jistě přijet z Kladna více, ale někteří se vymlouvali, že v sobotu běželi Českolipský maratón. Jako by nevěděli, ostatně se to píše ve všech „příručkách“ o běhání, že druhý den se má jít vyklusat. Takže Honza Tlustý, Franta Tůma, Jirka Ben Pucholt i Jarda Bohdal asi půjdou před oddílovou vyšetřovací komisi, aby svoji absenci vysvětlili. Protože je dopředu jasné, že se jim to uspokojivě vysvětlit nepodaří, přemýšlím již o přiměřeném „výchovném“ trestu, pro Frantu Tůmu jako prezidenta ovšem ve dvojnásobné sazbě. Pokud by Ben namítal, že ani není člen maratónklubu, tak to ať vůbec nezkouší... na pivo s náma chodí a to je rozhodující. Ostatně jeho mateřský Sokol Unhošť, jehož běžecké sekce je bratr náčelníkem – velitelem (jako teda bratr Ben) je tak s Maratónklubem propojen, že sám někdy nevím, kdo je bratr, sestra, o ostatních příbuzných ani nemluvě.
Tak to je taková malá sonda do našich vztahů a personálií, kde společným jmenovatelem je...
Pokusil se nastínit Miloš Kmuníček
Příloha č. 1.: Vybráno z mailu, který mi zaslal Standa Pípal a kterému snad nebude vadit, že jej zveřejňuji bez jeho vědomí. Cituji:
„koukal jsem a Jarda Bohdal běžel českolipskej maraton (2:54) a druhej den půlmaraton (1:19) - hele neni von naklonovanej? - že jich jako je víc :o)) - já tejden po maratonu nechodim...“
Příloha č. 2: Výškový profil závodu Běh Bezručovým údolím
