Rozběhnuto

Začnu odzadu, vezmu to napřeskáčku a uvidíme, co z toho vyleze. Výchozí „premisou“ tohoto drbu nechť je citace z popisu následující události, zachycené na stránkách Slovenských Zberačou Maratónov (SZM):

„Do plánovaného štartu zostávali iba 2 minúty. Protokol SZM je v tomto jednoznačný. Nástenkár, aj za cenu zmeškania štartu, musí prezidenta oslobodiť.“

Takže kdy, kde, komu a co se událo?

Postávám a protahuju se mezi ostatními před startem 1. ročníku „garážového“ maratonu v Českých Budějovicích (26. 1. 2008) a od Franty Tůmy se dozvídám čerstvě prosáklou informaci: “ Šaňo je zavřenej na ubytovně na záchodě. Neví se, kde je klíč“. Start se sice o pár minut posouvá, ale to již je mezi námi Alexander Simon i s číslem a čipem. Alexander, tedy Šaňo, je prezidentem akciové společnosti Slovenskí Zberači Maratónov, což je opravdu vybraná společnost, kde počet držených akcií je odvozen od počtu uběhnutých maratonů.

Došlo k tomu, že slovenská parta opouštěla pokoj ubytovny v domění, že Šaňo šel napřed. To by se přeci jinak na hlasitý dotaz (v originále: hlasno pátrali) ozval. No neozval, seděl na záchodě... a byl zamčen. Odoláme méně vkusným formulacím, že to..., ale rovnou zdůrazněme, že „když se problémy kupí, tak se kupí“ (také se nabízí jadrnější a expresivnější formulace – ostatně nijak neobvyklá). Ve zkratce se následně událo asi toto:

Mezitím, co chlapcům z Levicko-Tlmačsko-Prievidzské výpravy začínalo být u prezence a okolo šaten divné, že Šaňa nevidět, tak se on dobouchal na nějakou dobrou duši, které přes zavřené dveře pokoje vysvětlil, o co jde. Do akce „osvobození“ zatažená recepční (v originále: krasavice inteligentní) konstatovala, že klíč s daným číslem pokoje nevisí na háčku, tedy jej nemá, a o náhradním neví. (V originále: A na počudovanie nemala ani náhradné!?)

Ona dobrá duše se ukázala jako ještě lepší a doběhla do nedalekých garáží nákupního centra na start maratonu. Přes hlasatele sehnala Mira eN (Miro Kriško – nástenkár SZM), eN spolu s Gabou doběhli na recepci, ukázali, kam Gabo klíče, mezitím snad zakryté položenými novinami či co, položil (a recepční je nepověsila). A byly tam.

Dodejme, že Šaňo byl již převlečený do běžeckého a nebyl ve svém, ale v sousedním pokoji, tedy bez svých ostatních věcí. „Že prídem o maratón, s tým som sa vyrovnať dokázal. Ale predstava, že budem v trenkách štyri hodiny stepovať v tejto chodbičke ma priam desila,“ to byla první slova prezidenta SZM po „návratu z exilu.“

Ale aby se nezdálo, že Maratonklub Kladno nějak – nedejbože – zaostává – tak jsme také přiložili polínko. Vzal to na sebe Franta Tůma, jako prezident klubu to má ostatně tak trochu v popisu funkce. Při převlékání najdenou povídá: hele, já nemám ten čip, musel mi někde vypadnout. Hledal Franta, hledala Alice, hledal jsem já, a kdyby tam byly myšky, taky by hledaly. Všechny kapsy František naruby obrátil, třikrát tašku vysypal a znovu tam vše vrátil... no nakonec si šel pro čip nový, náhradní a netěšila ho informace, že takový čip koštuje dva a půl tisíce (což i ve srovnání s takovými velmocemi, jako jsou třeba USA či Monako a podobně s 35 USD za čip, je opravdu hodně). Takže s komentářem, že takhle hektické minuty před startem ještě nezažil, Franta vyběhl.

Při běhu se, jak známo, „organismus prokysličí“, což asi napomohlo tomu, že Franta hned po doběhu povídá: Tak jedině jsem se nepodíval do kapes v džínách. A byl tam.

Zachytil a trochu ze stránek SZM (originál) opsal Miloš Kmuníček