Rozběhnuto

Nejdřív snad k těm běžeckým začátkům. Pominu-li první a nechtěné běžecké krůčky, o které se postarala rozzlobená husa a vesnický vořech, tak moje cílené běhání nemá na svědomí – ať už přímo nebo nepřímo – nikdo jiný než Vašek Čížek a jeho Krušovický soudek (jak taky jinak v našich končinách). Prvních ročníků soudku jsem se zúčastnil jako divák a všechny běžce dobíhající do cíle po 20 km jsem obdivoval. Neskutečné, těžko představitelné, uběhnout takovou dálku!
Po zhlédnutí prvního ročníku jsem tak nějak začal pobíhat, ale s trochu soustavným běháním (alespoň 3 x týdně) jsem začal někdy v roce 1985, ale až o tři roky později (váhavý střelec) jsem si do svého deníku napsal: „Stával jsem s dětmi při výběhu závodníků z lesa asi 1 km před cílem. Při pozorování pestrobarevného pole běžců jsem vždy koketoval s myšlenkou postavit se také na startovní čáru. Jaký by to byl pocit před startérovým výstřelem? A potom na trati? Věděl jsem, že to jednou zkusím, otázkou bylo kdy. Při doběhu závodníků v roce 1988 jsem se konečně rozhodl. Příští rok poběžím také!“
No a poslední dubnovou neděli roku 1989 jsem opravdu vyrazil do Stochova. Svoje tehdejší pocity popisuji opět v deníku:
30.4. 1989
Jak jsem si slíbil, tak plním! Je poslední dubnová neděle a já stojím na Stochově před startovní čárou. Pocity? Smíšené. Určitě nervozita. Nutím se do klidu, mám snad dobře natrénováno. S dechem vydržím, to vím. Opět jsou tu pochyby o sobě samém. Co nohy, poznamenané fotbalem? Vydrží často se ozývající otékající kotník? Co koleno? Třísla!? Co když se některé zranění ozve výrazně? Doběhnu potom vůbec do cíle? Slyším cvakot zubů. Svých zubů. Výstřel startérův! Konečně! První metry mého opravdového závodu přináší pocit úlevy (po psychické stránce). A dřina začíná (fyzická). Zuby nehty se snažím držet někde kolem středu více než stohlavého pole běžců. Daří se mi to i když běžím na samé hranici svých schopností. Tu a tam mě některý z běžců předbíhá, snažím se jít s nimi, ale marně. Běžím na doraz, svoje maximum, zrychlit nelze. Míjíme Bucek, přebíháme „Karlovarku“ a blížíme se k asi nejtěžšímu úseku závodu, stoupání na hřeben Louštína. Do prudkého kopce mě předbíhá malá skupinka běžců. Běží rychleji, nemám na ně, nevadí. Pole běžců je již dávno roztrhané. Sem tam malá skupinka, ale většina běžců běží sama. A sám poběžím i já. Věřím, že už mne nikdo nedohoní. Jsem totiž už nahoře „na své“ louštínské cestě na které jsem v tréninku naběhal stovky kilometrů. Do cíle zbývají asi čtyři kilometry a já už vím, že doběhnu. Po „mé“ cestě běžím móc hezky (jen z mého pohledu), je mi fajn a snad si i zpívám! Poslední dva kilometry. Dlouhý seběh z Louštína (těžký úsek!), ale jsem již ve vsi, necelý kilometr před cílem. Zjišťuji, že se ke mně přibližuje závodník, nechci ho pustit a mobilizuji zbytky sil. Už vím, že mě nepředběhne. Ještě pár desítek metrů do cíle, nutím se do sprintu. Závod dokončuji! Teprve teď cítím, že mě bolí vlastně celý člověk. Vypíjím litry čaje, sleduji další běžce vbíhající do cíle a vychutnávám pocit vítězství . Nad sebou samým. Jsem spokojen, na trati jsem odevzdal maximum a doběhl jsem úplně vyčerpán.
To byl tedy můj první soudek a závod vůbec a moc jsem si to užil. Pak následovalo dalších několik soudků, ale zůstávalo jen u nich, až jednou… Bylo to někdy v červenci 1994, byl jsem s dětmi na Bucku a kdo že se to povaluje vedle na dece? No samozřejmě Vašek Čížek, no a o čempak asi mohla být řeč? Najednou Vašek zmizel jako kouzelný dědeček a já tam zůstal s jeho termínovkou v ruce… Že ji vlastně nepotřebuje, zná ji nazpaměť… No a copak v ní mohlo být asi hezkého napsáno? Zkrátka byl jsem „chycenej“ a začal vyrážet na závody. Úsměvnou vzpomínku z té doby mám na Žebráckou „25“, kde byla na 15. kilometru občerstvovačka a jak psali v propozicích s vodou, ionty a houbičkami… No já myslel že naloženými…, ale marně jsme je u občerstvovačky hledal. Hm, tak oni budou asi až v cíli…Tak asi tahle nějak jsem začínal…