JAKÉ TO JE NA TRASE (očima Miloše Kmuníčka)
KRUŠOVICKÝ SOUDEK – pojďme si to virtuálně proběhnout ještě jednou.
Leckdy sportovci nejrůznějšího zaměření, disciplin a sportů líčí, jak si večer před usnutím
znovu „přehrávají“ tu klíčové míče tenisového zápasu, tu situaci před rozhodujícím gólem...
...a co si asi tak můžeme přehrávat při převalování v posteli my, kteří jsme se právě vrátili z Krušovic?
Celý rok se těšíme, prvních pár kilometrů si to opravdu i užíváme, pak chvíli bojujeme se soupeři a v konečné fázi už jen často sami se sebou. Budiž řečeno, že podobně je na tom jak ten první, tak ten třicátý či stý závodník. Akorát že ti první rychlíci si to užívají o něco kratší dobu. Ale o to se právě snažíme všchni – být v cíli co nejdřív. Tak si to zkusme prodloužit, pro inspiraci mám pár připomenutí, jak to vypadá na trati... a každý nechť si doplní své pocity na tom či onom místě:
Prolog: před dubem, za dubem
Památný dub na Stochově byl v roce 2007 svědkem už 27. startu. Patetičnost okamžiku a mystiku místa umocňují poslední publikované závěry znalců ( J.B.Pucholt), které potvrzují dřívější úvahy o tom, že dub opravdu sázeli se Svatou Ludmilou a okolo se batolícím Svatým Václavem Láda Tlustý a Vilda Šubrt. Konečně proč o tom pochybovat, jsme ve virtuálním světě.
1. kilometr: chodníková overtura
Na pokyn Vaška Čížka se střílí a po pár metrech za startovní čárou točíme na pravou ruku, přebíháme silnici a tlačíme se na chodník mezi trávníkem a zábradlím, kde dříve bývala volně průjezdná silnice – dnes zaslepená pěší zóna centra Stochova. Běžíme do mírňoučkého stoupáníčka, asfalt tu a tam okořeněný zpomalovacími prahy – no konečně, vždyť je to cross a výmoly, kořeny či kameny nás teprve v míře vrchovaté čekají. Zatáčíme opět v pravo a u budovy sponzora Nativelu jsme na:
2. kilometru: prašná alej
Po dalších stopadesáti asfaltových metrech opouštíme Stochov a zatáčíme doleva na záhy se v prašnou (jindy blátivou) měnící cestu, lemovanou tu keříkem, tu planou třešní. Sil je na rozdávání a než se nadějeme je tu:
3. kilometr: mezi poli směrem k hnoji
Stromy a keře podél cesty mizí a my běžíme stále rovně mezi poli opravdu směrem k hnoji nebo co to tam ti zemědělci mají pohozeného. Ještě chvilku rovně a už vidíme, jak ti před námi zatáčí doprava na cestičku něco mezi remízkem a travnatou polňačkou. Trasa poměrně prudce klesá a za deštivých let je zde klouzavé, lepivé bahno. I za letošního sucha jsou tvrdé vyschlé hluboké koleje nepříjemné a tak někteří zkoušíme běžet po okraji pole. V tom kalupu málokdo vnímá, že má za sebou
4. kilometr: romantický lesík
Prudkost klesání se pomalu mírní, vbíháme do lesíku velkého jako dlaň, ale stále řešíme dilema, jestli využít stálého pozvolného klesání k vylepšení průměrné rychlosti a trochu se zahltit, či zda si trochu odpočinout a vydechnout. Než si to rozhodneme jsme za lesíkem, cesta nás po trávě zatočí do esíčka a vede mezi další pole, tentokrát už v rovině, takže běžíme ryze za své. Před námi je rovný úsek bez převýšení a záhy probíháme do:
5.kilometru: stoupáme do Nového Strašecí
Pátý kilometr po předchozí rovině končí prvním výživným stoupáním na trase, takových sto, sto padesát metrů se šplháme k prvním domkům okraje Nového Strašecí. Pozdravíme se s místními nerušeně se popelícími slepicemi a stále stoupáme i když už mírněji na asfalt, který dá odpočinout od nerovností přírodního povrchu. To jsme již na:
6.kilometru: Nové Strašecí – kdo má sílu zrychlí
Sotva si vychutnáme hlaďoučký povrch ulice a oklepeme se z právě profuněného stoupání, máme za sebou šestý a načínáme :
Stále po asfaltu, podběhneme dálnici takovým přívětivým hupíkem a za fotbalovým hřištěm doleva a coby dup jsme na silnici (nějaké nižší třídy), rozhlédneme se, zda nehrozí nějaké zlobivé auto, a rychle upalujeme zvlněným profilem, abychom si na ten příjemný asfalt moc nezvykli. U hájenky doleva a po dvě stě metrech máme za sebou osm kilometrů. Lesem nás teď čekají :
Dva následující kilometry jsou bez převýšení a k úplné spokojenosti nám chybí jen méně výmolů, vyjetých kolejí (ve vlhčích letech louží), na které je dobré dávat pozor. Ale nohy rozmazlené z předchozího asfaltového úseku si rychle zvyknou a postupně se dostáváme do rutinního svižného tempa a naivně se těšíme, že takhle rychle to už doběhneme. Po stopadesáti metrech co vyběhneme z lesa doprava na silničku, oslavíme se smíšenými pocity desítku. Jsme už v půlce...? ...nebo teprve v půlce...? V každém případě se závod láme a začínáme kilometry do cíle označovat jednociferně. Navíc:
11. kilometr: rychlostní vložka
Citelně zrychlujeme, protože nás k tomu profil okatě vybízí, síly ještě jsou a kdy si vytvořit rezervu na nutně pomalejší výběh Louštína, když ne teď? Tak běžíme horem pádem celý kilometr a přibrzdíme jen do levé zatáčky na opět trošku nerovnou (ale ne moc) cestu mezi lesem a chatami, následuje:
12. kilometr: sil již není tolik co na začátku
Neradi registrujeme, že po rovině a mimo asfalt to neutíká tak rychle jako při předchozím seběhu a navíc ve snaze udržet slušné tempo musíme, ač neradi, konstatovat, že sil už opravdu není tolik, co na startu... ale to známe a doženem to morálkou, kterou dále poškádlíme na následujícím:
13. kilometru: asfaltové intermezzo a bludné kořeny
Stoupání pár desítek metrů po silnici před Buckem není žádný ostrý kopec, ale nohy začínají být cítit a nezbývá než si říci, ještě tě čeká Louštín, tak to rychle vyběhni, nestěžuj si, ať to máš za sebou. Ze silnice prudce doprava a po chvilce probíháme úsekem, kde se rytmus zkrátka udržet nedá. Úzká lesní cestička se všelijak klikatí a co snad získáme při náznaku klesání, to nám osladí spleť kořenů. Nezbývá než si je vychutnat, aby si ony nevychutnaly nás. Nesporně jeden z úseků, který dělá soudek soudkem... takové už budou ostatně všechny. Dostáváme se k další chatové osadě a načínáme:
14: kilometr: vzhůru přes silnici
Téměř jaksi mimochodem trať začíná pozvolna... no není to už po rovině. A stoupání bude pokračovat až na Louštín, tedy téměř následujících pět kilometrů. Před Karlovarkou je jediné občerstvení na trati, na dvacítku je to však přepych, snad jako trénink na pití z kelímku při maratonu. Přebíháme silnici, kterou nám policisté zastavují a na chvíli si můžeme připadat jako profi závodníci. A je tu zase úzká lesní klikatina, stoupání už je znatelné a nepokrytě vystrkuje růžky. Esíčko mezi cestičkami je na
15. kilometr: tajuplná zítka a červený kamení
Klikatíme se dál, hledáme optimální poměr mezi únavou a rychlostí a probíháme skrz pobořenou tajuplnou opukovou zítku. Loni za ní bylo jezírko bez možnosti ho rozumě oběhnout, letos se tu práší za kočárem. Dvě stě metrů po odbočce doprava je sice trať na chvilku po rovině, zato však je cesta „zpevněna“ šutříky, jako že „tam ční červený kamení, jó kamení “, zkrátka se tam běží, jako když se šlape zelí, ale koneckonců je to pro každého stejně. A to už jsme u stromu s velkou „5“, která značí konec patnáctého kilometru a my odbočujeme ze širší cesty na malou stezičku a načínáme:
16. kilometr: Malý a Velký Louštín
Tady už – lapidárně řečeno – máme tolik sil, kolik právě máme. Není na co se šetřit. Poslední, nejdelší a nejvýživnější stoupání, ale zase nic úplně nemožného... pořád to jde,
nerozbalujeme to úplně na krev, protože víme, že je to delší. Zahýbáme do měkkéko porostu jak nás vede značení, probíháme mezi malými stromky a se zaťatými zuby, aby už jsme to měli za sebou, se dostáváme na pevnější cestu... víme že stoupání ještě chvíli nekončí, ale také víme, že konec se blíží a trasa se bude pozvolna narovnávat . Pokud máme dostatečně naběháno, včetně nějakých těch kopců, tak získáváme na soupeře... a nebo naopak. Najednou je na stromě velká „4“:
Trať se pozvolna narovnává a na vrchol Louštína – 18.kilometr – dobíháme již po rovině. Vysoké listnáče jsou nádhernou kulisou a poslední chvilkou, kterou si to můžeme vychutnat. Závěrečný seběh nám toho moc nedovolí. Zbývá-li nám síla, je „radost“ to tady ještě trochu rozbalit. Ti, co šidili trénink, pak nejspíš melou z posledního. V každém případě nás čeká už jen dramatický úprk do cíle:
Přesně na značce dva kilometry do cíle začíná „volný pád“, tedy prudký seběh do Krušovic. Prvních tři sta metrů klesání po asfaltu, který se zde poněkud neorganicky v lese nachází, je opravdu víc o brždění než o možnosti to zkrátka pustit. Ani další, už lesní cesta, není jen tak a naše stehna překonávají přetížení několik G. V posledním kilometru strmost klesání polevuje a je snesitelná a jestliže se nám úplně nepodlamují kolena, tak i díky euforii z nezadržitelně se blížícího konce se musíme pokusit vydolovat poslední krůpěje glykogenu v organismu a zbývající půlkilometr běžet na doraz. Pokud máme na dosah svůj osobák, tak to jde skoro... no skoro samo.
Poslední zatáčka k bráně pivovaru... a je to tam.
30.4.2007 Miloš Kmuníček
Fotkami si dovolil Milošovo vyprávění doplnit Ben
převzato z webu TJ Sokol Unhošť
