Rozběhnuto

Milé děti,

musím předpodotknout, že nepřímou inspirací k dnešnímu tématu je mimo jiné diskusní příspěvek Zdeňka Kučery na letošním kongresu Maraton klubu, kdy jsem k tomu odposlechl komentář, že se Zděněk chová jak malý umíněný dítě a ještě zlobně dupe nožičkama. Na hloupost lze reagovat různě, jednou z možností je dělat si z toho, kdo jí hlásá, srandu. Což někdy činím. Samozřejmě, že co považuji za hloupost u někoho já, může druhý vidět jinak. Nicméně mohu říci, že vím minimálně o několika dalších, kdo to vidí podobně.  

Milé děti,

chvíli jsem vás zanedbával a jistě vám moje povídání chybělo. Samozřejmě to myslím ironicky, jinak řečeno v nadsázce, ale nějaká ta pozitivní odezva tu je. Tak se pokusím některé úvahy oprášit, protože inspirace se hromadí a můj košíček témat se „bohužel“ průběžně plní  a je toho „tolik“, co vám musím povědět, abych vás, jak jen to půjde, připravil na nástrahy života. Teda samozřejmě jen ty z vás, které o to stojíte.  Není to procházka, ten život, sadem růžovým, leckdy i nějaký ten den blbec číhá, tak aby vás to nezaskočilo a dobře to dopadlo, jako v pohádce. Když říkám „den blbec“, nemyslím tím bezprostředně tento abstraktní pojem „času?“, takže to nebude jinak, než něco z masa a kostí, že. Aktuální inspirací z poslední doby je střelba pošuka s tragickými následky v Uherském Brodě či pilot magor, co si to namířil s plným letadlem do alpského svahu.  Z různých novinářských zdrojů se vykreslují obrazy událostí, které jsou odvozeny od profilů vrahů. V mém žargonu to jsou zkrátka magoři. Psychologové a medicína vůbec to má různě pojmenované, rozškatulkované, ale v daných sférách platí, že nejde o exaktní disciplínu ve smyslu „změřit, zvážit“. Kdo tak či onak není nějak ulítlý, že ano. A jak krásně se to čte třeba v hrabalovském ztvárnění. Když vezmeme vzorek populace a mojí oblíbenou Gausovu křivku, budou okolo jejího středu  nejčetněji zastoupení takoví ti dejme tomu normální s běžnými vrtochy, na stranách pak extrémy od těch až nenormálně ideálních jedinců až na té druhé straně ti, které když potkáme, máme holt smůlu. Jako ty oběti v Brodě či pasažéři v letadle. Jistě kolem sebe vidíme jedince, o kterých bychom řekli, že se od toho středu odchylují, těžko však změřit, kdy to už začíná být na pováženou, navíc, stejně jako v těch zmiňovaných případech, se i my i naše okolí v čase mění a vyvíjí. Léta celkem normální kamarád může začít mít nějaké „vnitřní problémy“, začne mít „problémy“ se svým okolím a to okolí s ním, začne se chovat nesrozumitelně a dělat či říkat věci neočekávané…nebo se uzavře do sebe…a pak vezme do ruky revolver nebo kudlu. Statisticky vzato jsou případy chování, které skončí tragicky ojedinělé, většina podivínů, kverulantů či jak je nazvat, sice kolem sebe leckdy nešíří jen pozitivní energii, ale to už tak nějak patří ke spektru života…nebo vezmeme-li vztahy mezi lidmi k něčemu, co bychom mohli nazvat třeba spektrum sociální. Jak říkala Saturninova teta Kateřina: více hlav, více smyslů, více děr, více syslů. A platí, že když se sejde více lidí dohromady, mají vícero názorů různých a je to normální, ale normální taky je, když jsou schopni s touto růzností vzájemně pracovat a dohodnout si mechanismus, jak „tyto případné“ rozdíly názorové řešit. V Brodě to dotyčný řešil střelbou. Před mnoha lety jsem četl teze ve své době populárního doktora Plzáka, kde jako jednu z variant přístupu k domácí neshodě s manželkou, uváděl typ osobnosti muže, který končí hádku tím, že si oblékne koženou bundu a jde se projet na své silné motorce – vychladne on i manželka a po jeho návratu už, mými slovy, nevztupují do téže řeky – možná problém trvá, ale adrenalin provázející způsob komunikace je jinde (jinými slovy už na sebe dotyční tolik neječí). V rámci různých komunit, od těch nejmenších spolků až po útvary státní, je obvyklým postupem něco jako demokratické hlasování. Teda pokud funguje. U nás v hospůdce občas řešíme to, jaký sportovní program má na puštěné televizi běžet, protože těch kanálů je v nabídce více a někdo radši fotbal a jiný třeba lyžování. Sice se nehlasuje, ale jakýsi převažující názor vykristalizuje a ten nepřevažující ustoupí – no minimálně se u nás U Kotvy ještě nestřílelo. V dobách absolutistických vládců a říší se nehlasovalo vůbec a důsledkem byla občas nějaká ta anarchie. V dobách nedávno minulých se sice hlasovalo, ale za podmínek tzv. vedoucí úlohy jedněch (zakotvené v Ústavě), o čemž ta demokracie taky není. Ona se tedy tehdy spíš „schvalovala jednotná kandidátka“. Takže se dostávám k tomu, že to všechno je o tom, co s tím, když chci něco, co nechtějí ostatní a naopak…ostatní chtějí něco, co nechci já. I u nás v Maratónklubu je jeden, který říkává, když nebude po mém, tak tady s váma běhat nebudu. Což je ovšem naprosto „legitimní“, ale asi „trošku nekolektivní – z pohledu respektování názorů většiny“.  Leckdy, když nemůžu tak či onak „demokraticky“ dosáhnout svého, začnu kolem sebe, jak se říká, mlátit. Teda pokud patřím mezi ty méně normální. A pak záleží na tom, jaký jsem moc magor, někdo začne střílet, jiný „jen“ rozšlape „ten“ košíček…        

což mi evokuje písničku, kde se o tom košíčku zpívá:

Šla Nanynka do zelí, do zelí, do zelí,
natrhala lupení, lupeníčka.
Přišel za ní Pepíček,
pošlapal jí košíček.
Ty, ty, ty, ty, ty, ty,
ty to budeš platiti.

Já to platit nebudu, nebudu, nebudu,

radši se dám na vojnu, na vojničku.

Na vojnu se nedávej,

truc rodičům nedělej,

udělám, udělám

na vojnu se přece dám.

Tak co nám ta písnička vlastně, tak nějak, říká?

Úvodní verš nás uvádí do situace, kdy děvče Nanynka jde zkrátka natrhat listy zelí (asi na vepřo knedlo zelo). Následně za ní přichází Pepíček, což se jeví jako přirozený vývoj, kluci pálí za holkama, to by jako bylo normální, ale co to? Bez varování a bez důvodu, který by byl jakkoli dopředu avizován či naznačen, jí dotyčný Pepíček pošlapává košíček. Tato událost je dramatickým vyvrcholením textu, jakýmsi bleskem z čistého nebe a my nevíme proč a zač. Nikde ani náznak, že by Nanynka lezla Pepíčkovi  jak se říká „ do zelí“, lze předpokládat, že Nanynka je děvče spořádané a chodí na lupení do vlastní zahrádky, respektive zahrádky svých rodičů a není nezbedným klukem, kteří rádi na jablka či hrušky k sousedům či do farské zahrady. Přesto ji Pepíček, ústy neznámého autora, bez logické souvislosti košíček pošlape a tedy neireverzibilně zničí. (…jako že už nejde dát dohromady). Ano, v životě, Milé děti, čas od času na takové Pepíčky narazíme, možná si s sebou nesou nějakou křivdu, zášť či frustraci a nemohou jinak, než tu a tam někomu na něco šlápnout. Freud to vysvětluje traumaty z ranného věku.  Někdy ten Pepíček škodí snad jen z povrchní hlouposti, kdo je neděláme, že, někdy ovšem z důvodů, které si možná ani dotyční nechtějí přiznat a dusí je ve svém nitru a čas od času je chtíc nechtíc neudrží a to pak probublají na povrch a zamořují nám ovzduší. Nevím úplně přesně, co je skryto za slovem „katarze“, ale nejspíš se tak úvod textu označit dá. A zavdává široké pole pro úvahy, proč takto. Měl k tomu Pepíček důvod nebo neměl? Pokud ne, pak lze uvažovat o jeho snížené příčetnosti, paranoidní schyzofrenii či jak se ty různé nemoci duševního světa nazývají. Možná se Pepíčkovi hlavou proháněly vnitřní  hlasy – což neberme prosím nijak hanlivě, ač to takovou nálepku i v 21. stále mívá, je to, jak se odborníci vyjadřují, nemoc jako jiné, třeba jako spalničky…jen se asi hůře léčí.  Takoví jedinci jsou někdy neškodní, někdy ovšem nás „bulvár“ a občas i serioznější zpravodajství informuje v té rubrice dříve zvané „černá“ o případech pobodání – ubodání, polití kyselinou a teď čerstvě o vystřílení hospody a  vůbec o činech zdraví škodlivých. No pošlapání košíčku není přímo útok na integritu Nanynky, ale vyděšená holka asi byla, co?!

Pak je možný druhý výklad situace, že Pepíček nějaký důvod měl. Asi se mu něco v souvislosti s Nanynkou nelíbilo. Možná vyčerpal všechny jemu dosažitelné prostředky k dosažení svých představ, tady myslím především verbální komunikaci postavenou na jakés takés argumntaci a rozšlapání košíčku bylo, jak se říká, tím vybitím zlosti, že není po jeho. Asi šlo o něco, kde se kompromis buď těžko hledá nebo nepříchází v úvahu. Jsou zkrátka v životě lidském situace, kdy věci nejdou tak, jak bychom chtěli. Představme si třeba, že Pepíček chtěl, aby s ním Nanynka šla večer tancovat – jinak že jí rozšlape košíček. Nanynka řekla že ne – tak jí ho rozšlapal. Chápeme, že taková životní situace nemá kompromis, Nanynka buď tancovat půjde nebo ne, těžko jaksi napůl. Stejně jako nejde košíček rozšlapat jen napůl. Ale abych to posunul: Pepíček mohl Nanynku přemlouvat dál, třeba i nějaký ten hrdinský skutek vykonat, aby si ji naklonil, když jsme jednou nohou v pohádce, ale tím košíčkem si, jak se říká, nejspíš přibouchl vrátka. A nejspíš, abych použil „převzatou“moderní formulaci: s konečnou platností. Jestli se snažil pochopit Nanynku, proč s ním nechce jít tancovat, nevíme, nevíme ani, jestli tohle byl ten důvod Pepíčkovi nevole. Možná jen Nanince záviděl pěkný košíček. Lidový textař písně nenaznačuje vůbec nic a nechává na naší fantazii, abychom si dosadili příčiny excesů z příkladů v našem okolí. Protože nežijeme mezi anděli, kteří by za tónů harfy létali z obláčku na obláček a vzájemně se ukláněli na pozdrav. Někdy jsou zájmy dvou lidí protichůdné a lze to pochopit, jindy to tak úplně pochopitlné není. Například ve „světě obchodu“ jde vždy o zájem jedné strany prodat co nejdráže a druhé koupit co nejlevněji. Ale obchodníci se chtějí dohodnout a hledají kompromis. Jestliže mě někdo kopne do holeně, protože se mu nelíbí dejme tomu můj přízvuk (jen pro odlehčenou ilustraci - plzeňák versus brňák), to už je o něčem jiném, než o kompromisu. To máte jako s těmi fotbalovými fanoušky – abych předvedl takový lehký kotrmelec: možná byla Nanynka Slávistka a Pepíček Sparťan…a zrovna prohráli. Pepíček v daném přiblížení by byl něco jako „tvrdé jádro“ (ultras). To když argumentuje, tak železnou tyčí v ruce. Že vám všechny ty uvedené příklady možné vzájemné netolerance připadají, milé děti, jaksi banální a že nestojí za řeč? No však přesně to mám na mysli – mě taky se zdají malichernými býti. Takže asi není normální, hned rozšlapávat košíček, no ne? A alespoň u nás v Kročehlavech se to „dycky“ bralo, že kdo jako není normální, tak je tak nějak jako že „blbej“.       

Pojďme však dál v našem rozboru: Nanynka Pepíčka decentně hubuje, neříká mu „ ty debile jeden“ či jinými výrazně peprnějšími oslovenímy, dnes tak často a s gustem používanými, jej nečastuje. Spokojí se jen s cudným: „ty, ty, ty“, nicméně přidává takovou tu obecnou výhružku, možná ani ne výhružku, jen neutrální konstatování: „ty to budeš platiti“, dnes bychom řekli velmi obdobně  moderněji něco jako ve smyslu: to mi teda zaplatíš.

A Pepíček reaguje nejprve obvyklou prvoplánovou replikou, jako že: „on to teda platit nebude“ a obrazně si jako dupne: „a nebudu a nebudu“…ale přidává navíc jakousi myšlenkovou konstrukci, že se, podtrhuji „radši“ dá na vojnu. Z toho lze usuzovat, že Pepíček vnitřně je ztotožněn s tím, že udělal něco, za co přináleží trest, ale aby se mu vyhnul, tak to raději zvolí „menší zlo“, kterým je odchod na vojnu. Vycházím z toho, že na vojnu se nikdy nikomu nechtělo (vyjma dragounským důstojníkům, kde tomu lze romanticky rozumět… ale nijak tím autor ovšem nechce zpochybnit životně důležitou roli nutné obrany, zvláště dnes, kdy zažíváme díky blízské válce na Ukrajině neveselé myšlenky a celý svět čelí terorismu a jiným úchylkám…a samozřejmě nebýt vojáků, tak nejsme dnes republikou ale třeba říší – to jen odbočka, že autor není pacifista a uvedené tvrzení se pochopitelně netýká profíků, což jsem pro osobní náklonnost k členům Maratonklubu, kteří nosí uniformu, považoval za nutné zdůraznit).

Ale jdeme-li textem rozebírané písničky dál, ukazuje se Nanynka jako osobnost stojící vysoko nad – nebojím se to říci: jednodušším Pepíčkem – protože přes očividně a zdůrazněme bezdůvodně rozšlapaný košíček, nabádá Pepíčka, aby lidově řečeno „neblbnul“, na vojnu se nedával a dodává, aby netrucoval, když už jej oprávněně hubuje (ty, ty, ty). Vysvětlit slova: „truc rodičům nedělej“  lze nejspíše z vícero úhlů pohledu. Aby Pepíček nechodil z trucu na vojnu, jak jej nabádá hodná Nanynka, lze chápat jako její snahu Pepíčkovi naznačit, že trucování není to pravé ořechové. Tomu je předřazena otázka vlastního Pepíčkova důvodu k trucování vůbec -  a zde se v logice, přiznávám, jaksi ztrácím: tak rozšlape jí košíček, a ještě trucuje, když jej vyhubuje slovy ty, ty, ty, s přirozeným upozorněním, že rozšlapaný košíček patří zaplatit, jinými slovy, je na místě škodu nahradit?  Ale právě s „bezlogičností“, což si uvědomuju, že je strašný slovo, tedy s jinak řečeno, jednáním méně logickým až nelogickým, se, milé děti, také tu a tam setkáváme a bohužel setkávat budeme i nadále. Takže nejspíš nás lidová  moudrost prostřednictvím i téhle písně o Nanynce na to připravuje, abychom – když to přijde – nebyli tak zaskočeni – i když setkání s blbostí více či méně překvapí trochu asi vždycky. Že s Pepíčkem není kloudná řeč podtrhuje závěr písně: udělám, udělám, na vojnu se přece dám. Pepíček je asi trochu nevyzrálý, což dovozuji z jeho tvrdohlavosti, se kterou trvá na svém trucu… i když je asi všem, co písničku vnímají, zřejmé, že jeho trucování je, řekněme, „mimo mísu“. Ve zkratce zrekapitulujme: rozšlapal košíček a raději než by zaplatil škodu, uteče na vojnu a tímto trucem zarmoutí rodiče. Jako pozitivní zjištění z textu písně plyne, že Nanynce je odchod Pepíčka na vojnu z trucu asi lhostejný, protože to by jinak zaznělo něco jako: to mi přeci neuděláš. Asi Nanynka o takového Pepíčka nestojí – to dá rozum.     

Takže abych to s délkou této pohádky nepřeháněl, což už tedy se nejspíš stalo. Podivíni kolem nás budou a moc s tím neuděláme. Asi je třeba mít trochu štěstí, že nám občas jen rozšlapou košíček a nepřimotáme se k nějakému brutálnějšímu zákroku, viz teď ta nedávná střelba  s osmi mrtvými či masakr s plným letadlem lidí. On se takový člověk dlouho chová normálně, možná nějaké indicie „nenormálnosti“ se objeví, ale jak říká strážmistr Zahálka v Četnickejch humorskách: dokud ho nechytnete při činu a neusvědčíte… Vždyť každej vrah byl malý dítě a leckdy mamince kytičku lučního kvítí třeba i natrhal… ale doufám, milé děti, že budete i přes tyto pochmurné řádky klidně spát a nebudete se budit zbrocené potem. A nezbývá nám všem si než přát, abychom těch podivínů potkávali co nejmíň a zkrátka měli „štěstí“.    

      A na závěr mě ještě napadlo, že je klidně možné, že ogaři „ve vesnici“ jaksi z principu své Nanynky brání a Pepíčkům co rozšlapávají košíček i po čumáku dají. Pokud by se k tomu nachomejtli moji oblíbení „chrousti“ Čobogaj s Něbogajem, tak bych na Pepíčka moc nesázel.

Abych poděkoval těm, kteří shora uvedené řádky dočetli až sem, což teda potěš „Pánbu“, tak pro odreagování či jak to říci, dva odkazy na dané téma, dle soudu mého né k zahození.

  https://www.youtube.com/watch?v=Ey1Qthk0uEs

http://www.zvedavec.org/humorSQL.php?clanek_id=503

Tak snad abych s tím psaním pro dnešek přestal, Milé děti, protože jsem se od základní úvahy o tom, že magoři jsou zkrátka mezi námi, dostal kdoví kam a krásně tím demonstruju, že to s mojí normálností bude taky jaksi posunuté. Ještě že se to moc meřit nedá a hlavně ovšem doufám, že jsem vcelku neškodný.

Všechny Milé děti, zejména ty se zdravým  selským rozumem, zdraví

Miloš Kmuníček