Rozběhnuto

Milé děti,

Jestlipak víte, co to je cizí slovo? Že ne? Tak to si o tom musíme popovídat. Protože taková cizí slova jsou vážná, ale opravdu vážná věc. A co je důležité, je to věc hodně, ale opravdu hodně složitá. A proč dnes a proč tady? No jednak jsme to tuhle nakousli v Pohádce o zmatení jazyků a  jak na příkladu ukážu, se cizí slova nevyhýbají ani nám běžcům, respektive se běžci nevyhýbají jim.

A když říkám cizí slova, myslím tím, Milé děti, spíš než slova ze slovníku cizích slov, slova jež do češtiny pronikají z kontaktu s nečeským okolím zpoza hranic našich, slova infiltrovaná z médií a slova jak plíživá diverze pronikající z té mezinárodní sítě – haha: to má být internet.   Ono je to sice všechno z „nějakého“ jazyka, ale ty cizoslovníkové výrazy bývají spíš z té latiny, řečtiny a tak, což říkáme, že jsou mrtvé jazyky. 

Pokud jsme si, Milé děti, povídali o nactiutrhání a o vulgarismech, tak jako příklad cizího slova bych za všechny vytáhl na světlo světa své oblíbené: dehonestace – urážka, pomluva, znectění. Zvláště „znectění“ je slovo s mým cítěním zvláště příjemně rezonující. Ale pojďme ke slovům pronikajícím do našich luhů a hájů z prostředí jazyků více živých než mrtvých.  

Nechci se zamýšlet nad tím, jestli je to dobře nebo špatně. Baví mě jen tak klábosit nad likérem svým, když v báru houstne dým. Ale co to kecám: když klábosit, tak samozřejmě u piva, žádnej likér!

 V mé výchově, pominu-li rodinu a vzpomenu-li školu, má místo ne nevýznamné pan učitel, který s koncem mé docházky do školy obecné odešel do důchodu a díky němuž jsme s mými spolužáky prošli, jak to dnes vidím, do značné míry prvorepublikovou atmosférou. Pokud tedy pominu těžko potlačitelné atributy té budovatelské doby prvních pětiletek. Když jsme si například povídali o prezidentech, tak o Masarykovi a Benešovi, ty pozdější a aktuální pan učitel jaksi upozadil a protože věděl, že už s námi končí, tak si to tak ňák lajznul. Měl nás tři roky, včetně tzv. školy v přírodě, kdy jsme v jarních dopolednách do  rozkvetlých luk hor Krušných pěli mnohohlasně „Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne“ a i ti největší třídní raubíři, z nichž někteří nejen měli později mravy snížené, ale i kriminálem prošli, tak i tito „borci“ dojati byli. S pozdějším „králem zbojníků“ jsem většinu let v jedné lavici strávil a docela nám to klapalo.  Ptáte-li se na mravy mé, tak jsem byl dítko bohabojné, jen tu a tam popotahované za proniknutí do farské zahrady na hrušky či nějakou tu strkanici, něco mezi Mirkem Dušínem a Rychlonožkou, jen nepatrně okořeněno Bratrstvem Kočičí pracky, protože málo co je černobílé a kročehlavské sídliště mělo více odstínů – když už bychom signifikantně a symptomaticky (abych teda neklel) zůstaly u těch pojmů černá a bílá. Jak říkám, nepral jsem se, ale „uměl“ jsem zápasit…což vzhledem k mým proporcím fyzickým vyžadovalo vycházet ze zkušeností předka Davida…a leckdy ani to nestačilo, že. A když bylo nejhůř, tak: drháme. Cigi rigi masny ryby…

Ale to jsem odbočil – bych demonstroval, že i já vím, kdo : a chalupu a chalupu dostane od táty. Nicméně taky vím kdo je to Cinderella a dokonce, jak jsem nedávno zjistil a před časem vám o tom, milé děti, také vyprávěl na těchto stránkách, co je to čobogaj něbogaj. 

…nicméně to jako kluk otevřete – abych zůstal u sportu – Klabzubovu jedenáctku a je to tam hned samej centrhalfbek, ofsaid o gólu nemluvě, což taky nebude echt český slovo, že by to bylo z englického „goal“? A pak tu máme ty špílmachry… ajsingy a bodyčky, fiftýny a empairy, grýny a drajvy, stýply a jonťáky, čempionslígy, hendikepy,   a ještě by se toho „pár“ našlo. No a vzpomeňmež i jiných než zatím představených jazyků, co takové nádherné: šupito presto, siesta, mañana, ¡Hasta la vista! Seňorita…

Když koukám na atletiku v televizi (eště že jí máme, teda „tu televizi“, stejně jako „ten telefon“) a je slyšet: on your marks, get ready, víme vo co go, víme co je WR, ER, OR,PB (že to není pumpa benzínová), či SB. Vnímám boj sportovní redakce s komentátory, zejména z řad sportovců, kteří nepřechylují ženská jména, protože když s nimi mluví, nebo když o nich mluví, tak neříkají Serena Williamsová, ale Serena Williams, protože se tak zkrátka jmenuje. Martina Sáblíková poráží Pechstein,… protože „se tak zkrátka jmenuje“. A platí to i opačně: Martina Navratilova není Navratil a Sablikova není Sablik.  Ale nevidím v tom žádný český šovinismus, chtít přechylovat, asi je to v nás z dob jha německého – 300 let jsme trpěli, pak pouhých 20 let 1. republiky a hned nato ještě ten protektorát. Za všech Habsburků na úřady v němčině, národní obrození s probojovaným Národním divadlem a později v čtyřicátém osmém neprobojovaným Rakousko - česko - uherskem. Na rozdíl od Maďarů, ti vybojovali.  Výraz Česko taky byl po rozdělení se Slováky přijímán více než zdráhavě a  postupně se zdá, že se to usazuje. Jako fanoušek hokeje sleduji, kdo kandiduje na Vezina či Hart Trophy. A myslím, že to není nutné překládat. I když možné to je. A rád naopak, jak říkám, “znásilňuji“ cizí jazyky – a jak jsem vpředu (nebo se více krásně, myslím krásněji, říká shora? tedy Above, viz předchozí díly „Milých dětí“, takže technicky vzato zde níže, tedy Below) předestřel, myslím že si to můžu dovolit – takže veteráni jsou ejdžgrupáci, túr de fráns je závod Francií, no a s meždunarodniemy takými hentými onými se nic dělat nedá: junior je junior, elite je elite – tady ani cyklisté či triatlonisté, minimálně kteří to jak vím používají, žádný český výraz nedosadili. Ϻожно тоже зказатъ: шайбу забросил…

Takže není od věci, si občas z toho pronikání udělat něco jako naruby. Příkladem mi budiž mě nejbližší North Rozdělov Open Championship, protože na to mám „copyright“ a těžko to jde zpochybnit, stejně tak ovšem těžko se o to budu soudit, když to někdo jiný použije – je to sranda, jak bych tak řekl, bez právní subjektivity. A zatím mi nikdo, ani ti konzervativci anglicky mluvící, nevytkl, že si z té angličtiny tu srandu dělám.   Stejně tak světu asi nevadí, že u nás pořádáme Čechmana, Moraviamana a braťja, co divo bijů, Slovakmana. Zkrátka železný muž se nevžil. Jezdíme kroskántry (cross country), skáčeme freestyle (frýstajl) máme skejtbórdy (sk8board) a serfová prkna o windsurfingu nemluvě. A myslím, že si to všechno užíváme. A někdy to používání vyznívá úsměvně až nejúsměvněji  - no řekněte: Čechman, není to potutelné? Ale jak jinak… nebo lépe: proč jinak. Nikdo nám to používání „cizích“ slov nevyčítá, kdo taky – ani když to tu a tam parodujeme, tak kdo by se ozval. Že by třeba někdo z Kanadské ambasády,… abych tu absurditu polechtal? A čeština to někdy počeští, jindy nechá být, někdy to vstřebá a někdy je to, pravda, řekněme kýč, jak to cizí a české stojí vedle sebe. Ale se soupeřem roste výkon. Řekl bych, že čeština získává tím, když necháme zaznít kontrast: Čechman. Schválně, komu přijde, že ta cizost válcuje češtinu? Kdo cítí že vítězí to české v tomto spojení? Pro koho je to dejme tomu fifty fifty? Je to zprzněné? – no jasně! Ale pro mě je to jasné vítězství češtiny. Troufám si odhadnout, že z těch několika set účastníků Čechmana není nikdo, kdo by si myslel, že to není dobrý název. Netvrdím však, že v populaci sedmi či kolika milionů českých voličů, se jich nenajde pár, kteří by se vyslovili jinak. Ale praxe asi jaksi samospádem krystalizuje nějakým tím většinovým názorem. A koneckonců – co mě taky učili ve škole – jazyk nedělá slovo, ale věta.     

No a když nás neschlamstla za 300 let Jiráskova Temna ta němčina, je vidět, že je něco zdravého v národu českém, bych Shakespeara parafrázoval.   

Vysvětlivky

Dnes, Milé děti, vysvětlivky nebudou. A můžete hádat proč.