Milé děti,

Jestlipak víte, co to je nactiutrhání? Že ne? Tak to si o tom musíme popovídat. Protože takové nactiutrhání je vážná, ale opravdu vážná věc. A co je důležité, je to věc hodně, ale opravdu hodně složitá. A protože koukám na fotky Čertovské 5 v Unhošti, kde jsem nebyl, tak si nad nimi brumlám pod fousy a najednou, úplně samo od sebe, je tady nejedno nactiutrháníčko jako vyšité. Tak co? Navnadil jsem vás, milé děti, k pokračování ve čtení? Jestli ano, a já doufám, že tomu tak je, tak co že se mi to honí hlavou? Ale pozor: musím se snažit vyhnout urážkám, pomluvě a zkrátka všemu, co by se dalo označit za to, čemu souhrnně říkám nactiutrhání. A jak nad tím, milé děti, přemýšlím, tak mi to přijde těžké, ba co nejasné a komplikované, co je a co není, jak mi univerzální židé říkáme, „košer“. Protože například: o někom řeknu, že je debil. Pokud tomu tak není, tak je to asi urážka, ale pokud následné odborné lékařské vyšetření ukáže, že jeho IQ je na hranici debility (nebo níže), pak nejde o urážku, ale o konstatování…a to faktu pravděpodobně okolí dotyčného všeobecně známému.

Řekl jsem tedy o někom nepravdu, že je debil a on není. Takže jsem jej utrhl na cti. A to asi proto, že všeobecně je debilita vnímána negativně. I když vlastně proč, je to přírodní záležitost, debil není debilní schválně… a úmyslně nikomu neškodí – pokud škodí tak proto, že je debil, ale není debil proto, že škodí. To bych řekl že je Hajzl, když někdo oumyslně škodí. Mimochodem původ slova Hajzl je znám a jde o Šumavského pytláka či snad taky pašeráka z německé strany z dob Klostrmannových, jménem Heisel, který střílel po českých myslivcích a hajných, kteří mu v rámci své svěřené odpovědnosti za les a zvěř, lapidárně řečeno, házeli klacky pod nohy, no byli tam nějací mrtví a myslím, že jej nakonec, hajzla, taky dostali. Ale vžilo se to jako označení pro …no hajzla. Ono to : jdi do „hajzlu“ může být etymologicky ještě odjinud, spojitost se záchodem běžná, proč nevím.

Ale zpět milé děti k těm pomluvám, urážkám a nactiutrhání. Takže si to zopakujme, kdo škodí úmyslně, je hajz, kdo neúmyslně je, debil. A škodí ten, kdo říká o jiném nepravdu a ještě to umocní, když v negativním kontextu.  Takže co z toho plyne?  Kdo chce škodí – kdo nechce tak teda asi neškodí. Už se v tom ňák nevyznám.

A jak že to souvisí s tou Čertovskou pětkou? No trochu vás napínám, ale čtěte, milé děti, dál.

Abych se vyhnul tomu…no abych se tomu vyhnul, tak to řeknu takhle: Koukám na ty fotky a říkám si: a hele, jako každej rok Gábina s tím svým vocasem. No a vidíte, ještě že jsem to vzal takhle, protože Gábina tam vůbec nebyla a kdybych tam byl já, tak bych tím vocasem…a říci to o někom, kdo tam byl… i když by dotyčná (a dotčená) měla opravdu v rámci kostýmní čertovské výpravy nějaký ten hadrový či artifišl ocas, to bych se se zlou potázal. Asi by to z pohledu jmenovaného záleželo na smyslu pro můj „pokleslý“ pokus o humor, ale to jsou nevyzpytatelné interakce a často jsem překvapen z míst (osob), kde bych to nečekal – a naopak.

Ono záleží na jemnosti vyjádření, dá-li se to takto říci. Je rozdíl když řeknu, že: „nějakej vocas tam narušoval předstartovní proslov“ ve srovnání s tím, když se vyjádřím že: „jeden ze sympatických, až z Rakovníka dorazivších čertů s ocasem nádherně vyvedeným a umě přirychtovaným a kopytem až po koleno, škádlivě ukrajoval čas pro tolik netrpělivě  mnohými očekávaný proslov dychtivě již přešlapujícího předstartovního řečníka“. Myslím, že druhá varianta nikomu čest netrhá (ani nerve). Ale kdo ví, co z toho i tak může udělat „šikovnej právník“ či jak si to právě ten jeden extrémista (ekstrémista) ze sta vyloží a rozmázne. Umím si představit, že se ozvou rejpalové, kteří mě označí za nepravdu píšícího, protože třeba právě pro ně ten proslov nebyl netrpělivě očekávaný, ocas čerta nebyl nádherný a kdo ví co ještě, ale to je riziko, že se člověk nikdy nezavděčí všem. 

A ještě k té nejasnosti ohledně nactiutrhání. Vezměme si to na příkladu toho debila. Když to o někom (nebo přímo někomu) řeknu, v drtivé většině případů nedisponuji jeho písemnou lékařskou zprávou, něco jako posudek znalce, která by debilitu daného vylučovala nebo potvrzovala. Přitom asi nebude nikde stanoveno, že označovat druhého tak či onak mohu pouze tehdy, mám –li pro to relevantní, nejlépe písemný, podklad. Klidně jsem, například, milé děti, zdůrazňuji jen jako například, za mlada holkám říkal, že mají „pěkné oči“ a byl bych ochoten jim to leckdy dát i písemně – ale že bych byl soudem evidovaný znalec, to jsem nebyl (a dodnes…) a tak jsem to říkal žádné opory nemaje. Stejně tak je to s debilem. Říkám to o někom, jestliže si myslím, že jím je nebo by jím mohl být. Nejspíš tehdy, když se mi tak jeví (například svým chováním, jednáním, vyjadřováním a to i písemným – v listinné podobě i elektronicky). Jaksi předjímám výsledek případného odborného vyšetření. A teprve po něm lze říci, zda je výrok o debilitě druhého pravdivý či ne. Takže mi z toho vyplývá, že není-li někdo spokojen s označením debil, nechť se nechá vyšetřit a pokud to dobře dopadne (tím myslím pokud přeleze svým IQ hranici debility), pak s tím může mávat a domáhat se všeho možného, od omluvy po odškodné a potrestání toho, kdo jej pomluvil, urazil a nactiutrhal dohromady. A nebo to může dotyčný ne-debil vzít do ruky a toho druhýho debila dejme tomu zfackovat, protože jen debil by o druhém říkal…něco nepravdivého, že.       

Vysvětlivky:

• IQ: inteligenční kvocient (nebo qocient?), nějak souvisí s „vyčíslením“ inteligence
• Inteligence: no to už bychom byli jak ta slepička, co šla kohoutkovi pro vodu
• - debil: přesněji encyklopedie hovoří o mentální retardaci – více příloha pod článkem
• Artifišl: správně artificial, v překladu a zde použito ve smyslu „umělý“ (použité proto, že se mi to slovo strašně líbí – zvukomalebně, ostatně stejně jako ten „debil“)
• Interakce: zde něco jako „spojení něčeho s někým a naopak“, taky by to šlo česky opsat jako: „padne na úrodnou půdu“, ale to se v dané větě jevilo moc dlouhým
• Relevantní: mající rozhodující význam, závažný, významný, důležitý, rozhodující
• Komplikované: od komplikace - složitost; zápletka; nesnáz; přidružení další nesnáze, obtíže, nemoci
• - negativní: opak pozitivního (takhle by to snad pro tuto chvíli mohlo jako vysvětlení stačit, co říkáte děti?)
• extrémista: zde někdo stojící na okraji tzv. Gausovy křivky (viz zhruba 1. ročník většiny škol pokračovacích)
• Heisel: …a to si představte, milé děti, že ten pan Heisel bych chudý německý domkář, každou marku tehdy v dlani obracel (později západoněmeckou) a ti čeští hajní mu ani toho jednoho upytlačeného zajíčka dopřát nechtěli, na hrdle jej zkrátiti usilovali án svým feudálním pánům majetek do roztrhání těla hlídati ráčili – a dodejme, že šlo o majetek nedemokratickými poměry do klína spadnutý, nevolníky v přidanou hodnotu budovaný a týmž legálně prostřednictvím desátků a brebend jiných ukradnutý.  

Pro zájemce o hlubší proniknutí do problematiky uvádím níže převzatý materiál z wikipedie. Mám totiž takové podezření, že v dalších případných pokračováních příspěvků dramaturgicky zařazených do rubriky „Milé děti“, bych se mohl některých protiprávních kroků dopustit, tak abychom všichni, Milé děti, věděli, do čeho tak zhruba jdeme, co nás čeká a co nás nemine. (PS: jak se mi tak nejasně vybavuje, už jsem téma s „debilem“ zpracoval dříve, takže tohle je nejspíš takový „remake“, možná je to i tady na stránkách, nevím, ale značí to, že mě to téma nechce pustit). Miloš

Utrhání na cti

Utrhání na cti, v obecném povědomí známé také jako nactiutrhání, bývalo nepravdivé obvinění jiného z trestné činnosti nebo jiná lživá pomluva, které bylo trestné a které bylo později nahrazeno právě trestným činem pomluvy.

Nactiutrhání bylo odlišné od přečinu či pouhého přestupku urážky na cti, původně šlo totiž o zvláštní druh zločinu, který spáchal ten, kdo jiného udal nebo obvinil pro trestné jednání, které se ale nestalo. Takový nactiutrhač byl pak potrestán těžkým žalářem od jednoho roku do pěti let, případně až do deseti let, pokud použil zvláštní lsti, nepravdivě obviněného vydal v nějaké větší nebezpečí, byl členem jeho domácnosti či pokud byl úředníkem.^[1] Po roce 1933 se z něj stal zločin křivého obvinění a utrhání na cti bylo dále přestupkem, kterého se dopustil ten, kdo o jiném vědomě nepravdivě sdělil skutečnost, která jej mohla „vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění“. Za něj pak hrozil trest vězení od jednoho do šesti měsíců, v případě utrhání na cti, které bylo spácháno tiskem, tuhé vězení od tří měsíců do jednoho roku. Mírně zpřísněná dolní hranice trestní sazby platila pro zvláštní případy, kdy nactiutrhač pomlouval jiného s cílem, aby „rozvrátil rodinný život jeho nebo člena jeho rodiny neb aby zničil hmotnou existenci takové osoby“.^[2]

Podobné jednání, spočívající v nepravdivém pomlouvání druhého, které je způsobilé ohrozit jeho vážnost u druhých, je od roku 1950 až do dnešní doby řešeno jako trestný čin pomluvy^[3] (takové ublížení na cti, které by mělo menší intenzitu nebo by nebylo vědomě nepravdivé, by bylo pouze přestupkem proti občanskému soužití^[4]). Pojem nactiutrhání však přežil a může být někdy používán v rámci soukromoprávní ochrany osobnosti.

Reference

1. § 209–210 a § 487–499 zákona č. 17/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích
2. § 2 a 3 zákona č. 108/1933 Sb., o ochraně cti
3. § 189 trestního zákona č. 86/1950 Sb.; § 206 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon; § 184 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
4. § 49 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích

Pomluva

Pomluva je v českém právním systému specifikována v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Definuje ji § 184, který říká:^[1]

(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Oproti původní úpravě (§ 206 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon)^[2] došlo jen k drobné změně, když do druhého odstavce přibyla veřejně přístupná počítačová síť.

Kriminalizace pomluv

• Ačkoliv již léta existují snahy, aby pomluva nebyla řešena v rámci trestněprávního řízení, nýbrž v řízení občanskoprávním (v rámci ochrany osobnosti),^[3] přesto zatím stále zůstává platnou součástí trestního zákona. Na české politické scéně je časté, že někteří politici se snaží kriminalizovat své oponenty podáváním trestních oznámení právě pro pomluvu či zastrašováním, že tak v budoucnu učiní.

Reference

1. § 184 zákona č. 40/2009 Sb.
2. § 206 zákona č. 140/1961 Sb.

Mentální retardace je postižení jedinců, při kterém dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Mentálním postižením nebo mentální retardací je nazýváno trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku. Není to nemoc, ale trvalý stav, který klasifikujeme do šesti základních kategorií.

Etiologie (příčiny vzniku) mentální retardace

Mentální retardace může vzniknout ve třech obdobích:

• prenatálním (před narozením dítěte) - kvůli infekci matky během těhotenství, jejímu špatnému životnímu stylu, úrazu
• perinatálním (během porodu nebo těsně po něm) - porod může být protrahovaný (dlouhotrvající), může dojít k hypoxii plodu, tedy k nedostatku kyslíku atd.
• postnatálním (po porodu do 2 let věku dítěte) - infekce, úrazy, záněty mozku, těžká žloutenka, špatná výživa

Svou roli zde hraje i dědičnost a specifické genetické příčiny jako například chromozomální aberace, která způsobuje Downův syndrom.

Kategorie mentální retardace

Lehká mentální retardace (IQ 50 – 69)

• velký vliv má dědičnost, sociokulturně znevýhodněné prostředí
• do 3 let je dítě jen lehce psychomotoricky opožděno
• mezi 3. a 6. rokem se objevují větší potíže, je opožděný vývoj řeči, slovní zásoba je malá, dítě je nedostatečně zvídavé a vynalézavé
• většina lehké mozkové retardace se diagnostikuje až ve věku školní docházky, kdy má dítě nejvýraznější problémy: omezenost logického, abstraktního a mechanického myšlení, je lehce opožděna jemná a hrubá motorika, slabší paměť atd.
• v emocionální oblasti se projevuje afektivní labilita
• jedinci se vzdělávají většinou ve školách praktických podle odpovídajícího vzdělávacího programu, při splnění stanovených podmínek je možná i integrace do běžné základní školy
• jedinci jsou většinou schopni užívat řeč v každodenním životě, dosáhnout nezávislosti v osobní péči (jídlo, hygiena, oblékání…) a v praktickém životě
• při vzdělávání je vhodné rozvíjet jejich dovednosti a kompenzovat nedostatky
• k lehké mentální retardaci se mohou individuálně přidružit vývojové poruchy, autismus, tělesné postižení, epilepsie, poruchy chování
• většinu jedinců (z horní hranice LMR) lze zaměstnat v praktických profesích
• výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací je 80%, v populaci je to 2,6%

pozn.:výrazy debilita, idiocie a imbecilita se již v současné psychiatrické terminologii nepoužívají.^[1]

Středně těžká mentální retardace (IQ 35 – 49)

• výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči - přetrvává do dospělosti
• opožděná a omezená zručnost a schopnost postarat se sám o sebe
• jen někteří jedinci si osvojí čtení, psaní a počítání
• vzdělávají se podle odpovídajícího vzdělávacího programu, nejčastěji v základních školách speciálních, další vzdělávání je možné ve škole praktické
• schopni vykonávat jednoduchou manuální práci pod odborným dohledem nebo v chráněném prostředí (chráněné dílny, podporované zaměstnání)
• v dospělosti jsou málokdy schopni vést samostatný život, ale bývají fyzicky aktivní a mobilní se schopností komunikovat a navazovat kontakty
• individuální rozvoj senzomotorických dovedností a verbálních schopností
• k středně těžké mentální retardaci se může přidat dětský autismus, tělesná postižení, neurologická nemoc (epilepsie), psychiatrická nemoc
• diagnóza zahrnuje středně těžkou mentální subnormalitu a těžkou oligofrenii
• výskyt v celkovém počtu jedinců s mentálním postižením je 12%, v populaci je to 0,4%

Těžká mentální retardace (IQ 21 – 34)

• většina jedinců trpí značným stupněm poruchy motoriky a jinými přidruženými vadami (špatný vývoj nervového systému)
• časté tělesné vady
• řeč je jednoduchá, omezena na jednotlivá slova, nebo se nemusí vytvořit vůbec
• vzdělávání je velmi omezené, probíhá podle odpovídajícího vzdělávacího programu v základní škole speciální
• včasná systematická a kvalifikovaná rehabilitační a vzdělávací péče přispívá k rozvoji motoriky, komunikativnosti, rozumových schopností a soběstačnosti
• diagnóza zahrnuje těžkou mentální subnormalitu a těžkou oligofrenii
• výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací je 7%, v populaci to je 0,2%

Hluboká mentální retardace (IQ nižší než 20)

• většina osob je imobilní nebo velmi omezená v pohybu, bývají inkontinentní (neschopni udržet moč, stolici), schopni pouze primitivní neverbální komunikace
• automatické stereotypní pohyby (kývavé pohyby)
• nepoznávají okolí
• časté je i sebepoškozování - mají snížený práh citlivosti
• nemají schopnost se o sebe postarat, a proto potřebují stálou péči
• IQ nelze změřit, jeho hodnota je odhadována pod 20
• lze dosáhnout nejjednodušších zrakově prostorových orientačních dovedností
• neurologické a jiné tělesné nedostatky postihující hybnost, epilepsie, poškození zraku a sluchu provázejí hlubokou mentální retardaci
• diagnóza zahrnuje hlubokou mentální subnormalitu a hlubokou oligofrenii (idiocii)
• výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací je 1%, v populaci to je 0,03%

Jiná mentální retardace

• Do této kategorie patří jedinci u nichž nelze určit stupeň intelektové retardace pomocí obvyklých metod nebo je to nesnadné či nemožné (např.: nevidomí, neslyšící, nemluvící, jedinci s těžkými poruchami chování, autismu,…)

Nespecifikovaná mentální retardace

• Mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací pro to, aby byl jedinec zařazen do jedné z předchozích kategorií
• Zahrnuje: Mentální retardaci NS, mentální subnormalitu NS, oligofrenii NS

Existuje ještě jedna kategorie Mírná mentální retardace (IQ 85 – 69). Kategorie do níž spadají jedinci s opožděným rozumovým vývojem. K zaostávání došlo z jiných příčin než je organické poškození mozku, proto lidé s takovýmto IQ nejsou považování za mentálně retardované.

Výchovu a vzdělávání lidí s mentální retardací považujeme za celoživotní proces, charakterizovaný nutností stálého opakování, prohlubování znalostí a dovedností. Základy výchovy spočívají v rodině. Velkým problémem je to, že se výsledky dostavují velmi zvolna, že pokroky jsou téměř nepozorovatelné.